Ze Západu na Východ

zo zbierky esejí Veľký brat a Veľká sestra (2000)

Socialistická a komunistická teorie je výrazem určité evropské pýchy. Tradiční vědomí převahy západního světa nad jeho zbytkem, které se po celá staletí napájelo ze známých zdrojů všeobecného civilizačního předstihu, spolupůsobilo i při vzniku socialistické a komunistické ideologie. Socialismus a komunismus se příliš neohlížel při svých abstrakcích na jinou, mimoevropskou sociální zkušenost. Zdálo se být samozřejmé, že západoevropský civilizační vývoj je vlastně předobrazem vývoje celého světa, že je jen otázkou času, kdy pronikne do nejzazších koutů barbarských kontinentů. Kdykoliv se socialistická doktrína pokoušela vypátrat své vlastní kořeny, registrovala vždy jen typickou linii vývoje západního myšlení. Socialismus byl prostě vždy záležitostí západoevropských vzdělanců s jejich tradiční přípravou: antika, křesťanství, reformace, novověká filozofie, přírodní vědy, zkušenost revolucí atd. Marx byl typem západního vzdělance par excelence. Nevím, jak vypadá třeba v Severní Koreji školení o třech zdrojích marxismu, ale musí to být pro posluchače Dalekého východu trochu urážlivé, to permanentní skloňování stále těchže jmen ze vzdálené západní Evropy.
Naděje na realizaci socialismu byla v socialistických hnutích spojována také jen se západní Evropou. Zraky se upínaly k Francii, zemi revolucí a nepokojného ducha, k Anglii, průkopnici průmyslové revoluce, k Německu, kolébce organizovaného dělnického hnutí, k Nizozemsku, Belgii. Nikdo vážně nemyslel na Rusko. Rusko se svým nevolnictvím, se svou průmyslovou zaostalostí, mořem negramotných mužiků, zkušeným samoděržavím a úzkou vrstvou inteligence se vymykalo z úvah o možných avantgardách nového řádu.
Přirozeně, sovětští ideologové později paběrkovali v Marxových a Engelsových spisech, aby našli nějaké to proroctví o ruské revoluci. Při takové inventuře mnohasvazkových děl se vždycky něco najde. Ale nemění to nic na skutečnosti, že naprostá většina evropských socialistů, včetně Marxe a Engelse, o úloze Ruska v sociální revoluci fakticky neuvažovala. Přepadala je spíše hrůza, když měli zařadit temný kolos carské říše do svých subtilních představ o přestavbě světa. Marxe vždy znervózňoval fanatismus a nevypočitatelnost ruských emigrantů, jejich nesnášenlivost a permanentní zrady, jejich závislost na magické síle obrovské vlasti. Když jsem četl Marxovu korespondenci a zaznamenával jeho averzi třeba k Bakuninovi, přičítal jsem ji jeho vrozenému doktrinářství a přeceňování teoretické čistoty komunistického učení. Pořádně však se mnou zamávalo, když jsem četl Zpověď, kterou Bakunin napsal carovi v Petropavlovské pevnosti, a kterou Marx nemohl znát. Propast existenciální úzkosti, do které se propadl tento revolucionář, ožehnutý plameny takřka všech evropských povstání, je bezměrná. Je v ní téměř všechno, co člověk potřebuje k vysvětlení nepochopitelných jevů ruské revoluce. Je to doplňková četba k Dostojevskému. Výpovědi Bucharina, Radka, Rykova a jiných před chladnou tváří Vyšinského při moskevských procesech se nezdají už být tak absurdní.
V době, kdy se v Rusku utvořily první dělnické kroužky v počtu několika desítek lidí, řadily se na prvního máje v západní Evropě dělnické demonstrace. Široké socialistické klobouky a socialističtí poslanci s imunitou. Zdálo se, že budoucnost socialismu je jasná. Revoluce nerevoluce, nebude dlouho trvat a sociálně demokratické strany získají rozhodující většinu v zákonodárných sborech a vše bude rozhodnuto. Engels si v posledních dopisech vůdcům německé sociální demokracie libuje, jak dělnické hnutí vzkvétá a jaké má volební úspěchy, o revoluci už nepadne ani slovo.

***

A přece bylo všechno jinak. Toto "všechno jinak", nad kterým si už mnozí lámali hlavy, učinilo z ryze západoevropské teorie, která by pravděpodobně pokojně vyšuměla v knihách a parlamentních diskusích, ideologický gejzír, který tryská šedesát let nad evropskými a také světovými dějinami. Stalo se jenom to, že ne západoevropští socialisté, ovládající všechny nuance socialistické a komunistické doktríny, promlouvající k nim v mateřských jazycích, ale ruští bolševici převedli sice "inteligentní, ale trochu patetické a nepraktické učení" do života. Učinili tak s odvahou a vírou, kterou se vyznačují všichni diletanti. A tak se učení, které mělo do té doby přece jen povahu laboratorní teorie, proměnilo najednou v osud obrovského národa a zpřevracelo dokonale dějiny jedné šestiny světa.
Toto selhání teorie, celá tato historická anomálie, si vynucovala už na samém začátku nějaké vysvětlení. Část teoretiků II. internacionály nebrala prostě ruskou revoluci do úvahy, právě proto, že to byla absurdní anomálie. Jiní považovali ruskou revoluci za jakousi křeč sociálního organismu, která pomine. I stoupenci ruské revoluce potřebovali tuto anomálii nějak vysvětlit. Lenin už měl k dispozici teorii nerovnoměrného vývoje kapitalismu a organicky ji doplnil teorií nejslabšího článku. Řetěz kapitalismu se trhá v místě nejslabšího článku. Nikdo nepochyboval, že Rusko bylo nejslabším článkem v řetězu kapitalismu. Bylo to dobré vysvětlení a mnohokrát se ještě osvědčilo.
Dodnes neexistuje lepší. I jiné státy procházely v důsledku I. světové války hlubokou krizí. Německo leželo poraženo s chmurnými vyhlídkami do budoucnosti. Rakousko-Uhersko se celkem spořádaně rozpadlo. Ale Rusko upadlo až na dno. Rozpadlo se carství, spona, která držela pohromadě obrovskou mnohonárodní říši. Rozpadla se armáda, rozpadlo se hospodářství, neexistovala už žádná přirozená autorita, která by byla schopna dezintegrované články bývalé říše spojit dohromady. Nic takového nebylo ani v samotné ruské tradici. Nic neodráží tak dobře celkové vědomí rozpadu jako literatura té doby. A i po letech hovoří o temtéž věrně třeba Solženicynův "1914". Byla to hodina konce, všechny staré politické a sociální hodnoty se rozpadly.
V takové chvíli se stávají nadějí i neuvěřitelné utopie. Ať je tedy všechno jiné než dosud! Čím důkladněji se poboří starý svět, tím snažší bude vystavět svět nový. Ať mají moc dělníci a rolníci, ať definitivně zúčtují se starými privilegiemi a bohatstvím! Rusko se musí vykoupat v krvi, aby později mohlo vzletět jako Fénix z popela. Článek praskl.
Hrstka vzdělaných ruských revolucionářů se ovšem nespokojovala s dostojevštinou jako výkladem sociálních procesů. Rychlý rozklad ruské říše zapadal do teoretických schémat, které vytvořil marxismus. Rusko se najednou chovalo jako by chtělo demonstrovat třídní ráz všech sociálních konfliktů. Lenin použil marxismus k vysvětlení hnilobných procesů, které probíhaly v ruské společnosti, a teoretické schéma se neuvěřitelně krylo se skutečností. Na Západě to nevycházelo podle Marxových předpovědí, nacionalismus jako by na čas vyřadil třídní determinismus z dějinného působení. Ale v Rusku se skutečnost neuvěřitelně kryla s teoretickým schématem, který si Lenin osvojil při studiu socialistické teorie v letech exilu. Paříž, staré město revolucí, se zajímalo jen o německou krev prolitou na bojištích, rudý prapor revoluce vlál nad Petrohradem. Vlastenčení se stalo starou veteší, rodila se skutečná mezinárodní třídní solidarita. Na ruské frontě se bratřili vojáci.
Kdo četl Lenina na Západě, mohl dojít k závěru, že je to doktrinář, který ve svém exilovém odtržení fanaticky lpí na staré a překonané revoluční podstatě marxismu, kdo však četl Lenina v Rusku, došel k přesvědčení, že Lenin je moderní prorok a že sociální skutečnost naplňuje životem jeho předpovědi. A když Lenin přijel do Ruska a prohlásil, že revoluce bude pokračovat až do konečného vítězství proletariátu, bylo jisté, že se splní i toto neuvěřitelné proroctví.

***

V průběhu revoluce a občanské války se dějiny v Rusku řídily marxismem. Tím nechi říci, že bolševici podřizovali dějiny marxismu, to ne, na to jich bylo příliš málo, samotné dějiny tu probíhaly podle marxistického učení. Bolševici se drželi poučení, které Marx vyvodil z třídních bojů ve Francii, a běh dějin jim stále dával za pravdu. Rozhodli se provést do konce proletářskou revoluci v zemi, kde téměř nebyl proletariát, a ono to vycházelo. Vyzvali vojáky, aby obrátili pušky od svých třídních bratří proti třídním nepřátelům, a vojáci je poslechli. Na Západě takové agitátory stříleli jako zrádce. Bolševici vyzvali jednou v noci své stoupence, aby za podpory jednoho děla na zakotveném křížníku zaútočili na sídlo vlády. A sídlo vlády padlo, protože vládu neměl kdo bránit.
Když sledujeme, kolik šancí k revoluci a převzetí moci promarnili socialističtí vůdcové v západních zemích, vnuká se nám bezděky myšlenka, že marxismu ve skutečnosti nikdy nevěřili. Považovali ho za vhodný nástroj k prosazování sociálních reforem, ale zřejmě ho nepovažovali za nástroj k přeměně světa. Situace na to nebyla jaksi nikdy dost zralá. I z hlediska čistoty Marxova učení. Vždy chyběl některý z předpokladů pro dovedení revoluce do vítězného konce. Lenin je proto střídavě obviňoval z doktrinářství anebo revizionizmu. Ale ani v případě bolševiků nejde o větší či menší víru v marxismus. Jde hlavně o to, že ruská skutečnost se vyvíjela v souladu se svou marxistickou interpretací. Pro ruské revolucionáře to bylo opojné poznání. Toto opojné poznání jim dávalo dost odvahy k tomu, aby ty teoretické postuláty z marxismu, které nebyly přímo v souladu se skutečností, opravili. Opět záminka na to, aby byl Lenin obviňován z revizionizmu svými západními protějšky. Dnešní čtení takových polemik vzbuzuje nevěřící údiv nad tím, jak obě strany mrhají intelektuální energií na to, aby dokázaly, že právě jejich interpretace Marxova odkazu je jedině správná. Jakoby sama sociální skutečnost byla méně podstatná než její soulad s knižní teorií. Později ztráta skutečnosti v marxistické ideologii se už v tomto bodě začíná projevovat.
Je těžké posuzovat, kolik skutečné moci do rukou bolševiků samo spadlo a kolik si jí vzali. Ta prvotní moc v oněch slavných desíti dnech října 1917 jim z větší části spadla do klína sama. Ale na rozdíl od jiných revolucí si ruští revolucionáři tuto moc už nedali vyrvat. To vyplývalo z jejich sebedůvěry. Lenin nebyl zatížen západními praktikami při sestavování vlád, oním hledáním většinových koalicí a rozdělováním rizika a zodpovědnosti. Pro bolševiky měla diktatura proletariátu ještě ono čisté nadčasové oprávnění, v jakém vystupuje v Komunistickém manifestu. Nepochybně věřili, že je to první krok k říši svobody a k odumření státu, a ne krok k novému etatismu, jak tomu bylo ve skutečnosti. Proto se také nechtěli o moc s nikým dělit. Po krátké koalici s levými esery už nevstoupili do žádného spojenectví. Rozhodli se vést boj sami proti všem.
Dějinná výjimečnost těchto šedesát let starých dějů však nespočívá v tom, že bolševici dobyli moci, jako spíše v tom, že ji podrželi v občanské válce, která neměla ve své totálnosti v dosavadních dějinách obdoby. Byly chvíle, kdy Sovětské Rusko mělo namále, ztratilo Sibiř, bylo odřezáno od Povolží, bílí táhli na Petrohrad, celý jih byl v rukou Denikina a všechny protibolševické síly měly požehnání a podporu západních vlád. Jenže občanská válka je jaksi průkaznější pro poměr sil než bitvy v střetnutích pravidelných armád a jejich generálů. Jistou historickou legitimitu dává vítězství bolševiků skutečnost, že v Rusku dlouhá léta existoval stav všeobecného ozbrojení lidu. V praxi to vypadalo tak, že téměř každý měl zbraň a kdo chtěl, mohl z ní střílet, na té či oné straně. Na rozdíl od jiných převratů, kdy nová vláda spěchá především s tím, aby dostala zbraně mezi lidmi opět pod kontrolu a zabránila nepředloženostem, v Rusku se nic takového nedalo provést. Bolševici v občanské válce zvítězili, protože v konečném součtu získali na svou stranu větší část lidí odhodlaných za revoluci bojovat než bílí. A snad ještě důležitější bylo, že svými základními politickými kroky udrželi hlavní část obyvatelstva v neutralitě a nepostavili si ji proti sobě v čase svobodného rozhodování, kdy ke kontrole občanů neměli ani dost sil ani institucionálních prostředků. Rozdělení půdy rolníkům sehrálo v tomto ohledu zřejmě rozhodující úlohu.

***

Dnes, v poslední čtvrtině dvacátého století, kdy jsou ideologie už jen ozdobnou fasádou mocenského pragmatismu, se nám ani nechce věřit, že by se na vítězné revoluci v Rusku podstatně podílela sama idea socialismu a komunismu. Jsme spíše nakloněni věřit těm výkladům revoluce, které ji interpretují jako ojedinělou koincidenci objektivních a subjektivních dějinných faktorů, z nichž nejdůležitější byly totální rozklad tradičních hodnot starého Ruska a poválečná slabost a nerozhodnost evropských mocností. A přesto zůstane vítězství ruské revoluce vysvětleno jen zpola, když nepřipustíme, že v oné globální koincidenci sehrála důležitou úlohu idea socialismu a komunismu, která dává nakonec celému dění smysl.
Z dobové literatury, z teoretických prací Leninových a z prací jiných ruských revolucionářů, Plechanova, Trockého, Bucharina, z běžné denní propagandy si lze utvořit spolehlivý obraz toho, jakou podobu tato idea měla v hlavách aktivních revolucionářů. I přes všechna zkreslení, kterými tento obraz utrpěl v pozdějších ideových sporech a ideologických kotrmelcích, je to zhruba ten leninismus, jak jej chápe většina znalců, včetně sovětských. Je to v podstatě Marxova teorie, přivedená z rovnováhy důrazem na revoluční řešení sociálních problémů, na vedoucí úlohu strany v takovém řešení, na diktaturu proletariátu a rozhodující smysl zkušeností z ruské revoluce. Dnes je leninismus ovšem navíc doplňován zkušeností sovětské mocenské praxe, hospodářského systému a systému politického.
V revoluci samé byl leninismus nesporně učením, které podmiňovalo analýzu sociálních a politických problémů a navíc poskytovalo návod na jejich řešení. V běžné revoluční praxi právě toto učení umožňovalo, aby se množství zmocněnců revoluční vlády, komisařů a delegátů rozhodovalo i v nejsložitějších podmínkách samostatně a přece v souladu s hlavními trendy revoluce. Toto učení stmelovalo revoluční aktivitu na obrovském ruském prostoru, protože jeho stoupenci znali třídní abecedu onoho učení. A tak se i přes všechny přehmaty a dobrodružná vybočení dařilo udržovat gigantický revoluční proces pod jednou střechou a toto pojetí revoluční teorie ušetřilo ruskou revoluci osudu mnoha revolucí předcházejících, že se totiž nerozpadla ve vnitřních sporech a frakčních bojích.
Mnohem těžší je učinit si představu o tom, v jaké podobě se prosadila idea socialismu a komunismu v hlavách lidu. Rozhodně to nebyla ta podoba leninismu, o jaké mezi sebou diskutovali bolševičtí vůdci a teoretikové. Značná většina příjemců této v Rusku cizí myšlenky byla negramotná. Sofistikovaná teorie socialismu a komunismu, jak se tehdy traktovala v socialistických stranách na Západě, by se těžko mohla stát majetkem převážně rolnických mas v Rusku. Byla mezi ruskými masami šířena v krajně zjednodušené podobě. Jak opět vyplývá ze svědectví dobové literatury byl "Marxengels" jakousi zvláštní dvojjedinou bytostí a z Furmanovy legendy o Čapajevovi se dozvídáme, jak slavného vojevůdce znervóznilo, když se dověděl, že Internacionály jsou nejméně dvě. Tam, kde nestačila samotná idea, působila jistě její personifikace ve vůdčí úloze Lenina a jiných známých revolučních představitelů.
Jisté je, že svoje dějinné poslání plnila idea socialismu a komunismu ne jako vědecká teorie, tato Marxova pýcha, ale opět jen jako utopie, příslib nového řádu, do kterého si jistě vkládal každý převážně vlastní naděje. Komunismus je mimo praktickou představivost, stejně tak jako nekonečný vesmír, ale samotná idea má mobilizující schopnost negativní, podporuje živelné tíhnutí k rovnosti, noří se do temných proudů sociální závisti a slibuje okamžité rozdělení stávajícího majetku rovným dílem. Chudoba je snesitelnější, když postihuje všechny stejně, nesnesitelná je jen v sousedství okázalého bohatství. Ruský lid by asi těžko uvedla do pohybu Marxova "říše svobody", ale uvedlo ho do pohybu lidová představa komunismu jako okamžité spravedlnosti. Válečný komunismus, který teoretikové revoluce považovali za nouzové východisko, které si vynutila občanská válka, zaváděl zřetelně onu okamžitou spravedlnost.
Idea socialismu je také jen teoretická veličina. Ale idea státu dělníků a rolníků je pochopitelná a příjemná, protože okamžitě a hmatatelně převrací staletý řád a vzbuzuje aspoň iluzi nanebevstoupení lidových mas. Stejně tak jako utopické heslo kdo nepracuje, ať nejí. Protože to je nepochopitelné, není to hlavolam jako třeba teorie nadhodnoty. Ruská revoluce nešetřila utopickými hesly, a tak se socialismus a komunismus vznesl nad těžce zkoušenou zemí jak růžový oblak, o kterém hovoří Róza Luxemburgová. Takový je už osud teoretického učení. Byť by o sobě socialismus a komunismus tvrdil sebečastěji, že jsou vědeckým učením, opírajícím se o pochopení objektivních sociálních zákonů, v revoluci funguje socialismus a komunismus jen jako utopie. Jen z hrubé utopické představy, ozdobené staletými lidovými vizemi, se šíří magická záře, schopná dát do pohybu milionové masy. Není to paradox, je to dějinná všednost, že voják revoluce padá střelen do prsou popravčí četou a křičí ať žije socialismus, ať žije komunismus! nevěda téměř nic o tom, co je to socialismus a komunismus v řeči teorie.

***

Ruští revolucionáři byli dlouhá léta ušetřeni toho, aby se museli blíže o podobu socialismu a komunismu jako ideálního společenského řádu starat. Denní problémy revoluce je zaměstnávaly natolik, že na uvažování o socialismu nebyl čas. Lenin sám zanechal po sobě jen velmi vágní náčrt kroků, které by měly vést k vybudování socialismu. Praxe zápasu o moc dovolovala ponechávat lámání hlavy na pozdější dobu, až bude konečně po boji a vítězství zajištěno. Tak to šlo, až do doby velkého sporu o možnost vybudování socialismu v jedné zemi.
Dnes už není ani tak zajímavý konkrétní teoretický arzenál, který dodával střelivo pro bezprecedentní ideovou bitvu, jako samotný osudový smysl tohoto sporu. Revoluce zvítězila pod utopickými prapory, a také proto, že byla tak jako jiné takové sociální otřesy sama sobě cílem. Osudovou se však pro ideologii stala otázka, co s vítěznou revolucí. Utopie se měla stát skutečností.
Tu se ukázalo, že důvěra v učení o socialismu a komunismu nebyla ani mezi vítěznými ruskými revolucionáři tak jednoznačná. Ožila stará marxistická závislost na západoevropské sociální skutečnosti a části teoreticky vzdělaných bolševiků se jevila úloha budování socialismu v jedné zemi, a ještě tak zaostalé jako Rusko, prostě neřešitelná. Proto se v čele s Trockým uchýlili k teorii permanentní revoluce, k definici Ruska jako kadlubu, ve kterém hoří plamen revoluce světové, k čekání, až zvítězí revoluce ve vyspělých západních zemích, se kterými by pak začalo budovat nový řád i Rusko. Z hlediska marxismu to byl postoj legitimnější než postoj opačný. V marxistické teorii nebyl skutečně návod, jak si počínat při budování socialismu v takové zemi, jakou bylo Rusko. Je lehké pochopit i po letech, že z takového úkolu vanula dějinná úzkost. Ani Lenin se takovou otázkou do své smrti programově nezabýval. Pojetí komunismu jako spojení elektrifikace se sověty, které je součástí leninské legendy, je naivní utopií, jinak nenajdeme v Leninových spisech nic, co by poukazovalo na model sovětského socialismu. Naopak, Leninovy příkazy k Nové hospodářské politice svědčily spíše o tom, že ani on nevěřil v přeměnu Ruska podle postulátů teorie.
Architektem sovětského modelu se stal Stalin, snad nejméně ze všech sovětských vůdců zatížený teoretickou tradicí. Trockého pohrdání Stalinovými teoretickými znalostmi bylo jistě oprávněné stejně jako jeho uštěpačné poznámky o jeho neschopnosti přečíst si něco v cizím jazyce. Buď jak buď cítil Stalin lépe než Trocký, že vyčkávání by ruskou revoluci zničilo, že by demobilizovalo revoluční aktivitu, že by revoluce zplaněla a nakonec se rozpadla a zanechala kromě mrtvol za sebou jen nevýraznou stopu. Ke Stalinovi snad i jasněji doléhalo tušení desiluze, která by krvácející generaci zasáhla, kdyby se Rusko o realizaci utopie ani nepokusilo. Stalinův vývoj tímto směrem byl diktován jistě i jinými motivy, např. celou strukturou jeho osobnosti, přece jen omezené ruským prostorem, jeho administrativními sklony a pod. Jestliže se však dá nějak dešifrovat jeho marxistická eskamotáž v Otázkách leninismu, pak především jako poznání zhoubnosti pasivity.
Stalinovým vítězstvím ve sporu o socialismus v jedné zemi končí dějiny revoluce a začínají dějiny socialismu a socialistické ideologie. Přitom dějiny revoluce nekladou zdaleka tolik otázek jako nové dějiny ruského socialismu. Buď jak buď jsou to právě tyto dějiny, které změnily tvárnost světa a dodnes udržují jeho polaritu, udržují napětí, které se přelévá z kontinentu na kontinent, vyvolávají permanentní sociální konfrontace. V okamžiku, kdy dal Stalin signál k první pětiletce a k uskutečnění kolektivizace, přestala být marxistická doktrína o socialismu teorií a přestala být také pouhým impulzem revolucí, stala se ideologií konkrétního modelu společenského zřízení, apologetikou politické a sociální praxe; a ta, jak víme, je vždy zelenější než šedivá teorie.

In:
Šimečka, M.: Ztráta skutečnosti. In: Kusý, M. – Šimečka, M.: Veľký brat a veľká sestra. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2000, s. 123-131.