Víry a pochybnosti

zo zbierky esejí Veľký brat a Veľká sestra (2000)

Když slyším vesničany vyprávět životní příběhy, přepadá mě lítost, že jsem se nenarodil na vesnici. Slyším totiž z těch příběhů promlouvat onu pradávnou spřízněnost malého lidského společenství a přehlednost lidských vztahů v takovém společenství. Když někdo z těch vesničanů, kteří dnes jezdí za prací do města, potřebuje ve svém příběhu vyložit podstatu konfliktů a vazeb mezi lidmi onoho vesnického společenství, vystačí s obyčejnou znalostí lidských povah a neměnného napětí mezi životem a smrtí člověka, mezi láskou a nenávistí, činorodostí a lhostejností, mezi zlem a dobrem a podobnými biblickými a nevědeckými pojmy.

A přece jsou to většinou příběhy spojené v základech se všemi politickými a sociálními přeměnami posledních třiceti nebo čtyřiceti let, s válkou, změnami politických režimů, s národnostními přesuny, s kolektivizací, s industrializací, vzrůstem materiálního bohatství a podobně. Ale v jejich vyprávění je to jenom nepodstatné pozadí, vnější okolnosti, které nic nemění na lidských povahách. V jejich vyprávěních se třídní přesuny, ony mikroskopické třídní boje, které vyčnívají z každého socialistickorealistického románu nejeví jako třídní boje, ale jako moderní verze boje o majetek, převahu a moc. Všechny ty přesuny se nakonec projevily zcela jasně v pravé podobě: v nových poměrech se lidé rozmístili podle toho, jak to odpovídalo jejich povaze a jejich schopnostem. K moci se dostali ti, kteří měli v povaze touhu po moci, ti, kteří se chtěli pomstít, anebo prostě ti, kteří neuměli nic jiného. Hrabivci a sobci se stali bohatými, pracovití poctivci zůstali tím, čím byli vždy, totiž pracovitými poctivci. Lajdákům a opilcům nepomohl ani socialismus, zůstali lajdáky a opilci, podnikavé a dobrodružné povahy si našly pole působnosti i v nových poměrech, nebo odešly za hranice. Možná existuje nějaký technologický pokrok, jistě, svět se mění, ale ten či onen si vystavěl dům, protože byl příčinlivý, šikovný, věděl, co chce.

V tomto pojetí světa a života se lidé nechovají tak, jak to určují abstraktní sociální zákony, doktríny o třídním boji a teoretické předpoklady, se kterými operuje oktrojovaný sociální řád. Chovají se prostě podle svého vnitřního ustrojení, podle charakteru, který jim byl vtisknut rodinným prostředím, prostě podle jejich vlastností, kterými byli obdařeni. Vesničany nijak neudivuje, že nebyla nastolena sociální spravedlnost, rovnost, bratrství a svoboda, už ani nevědí, že byli jako dějinný objekt účastní revoluce, která skloňovala tyto pojmy ve všech pádech a vzrušovala intelektuály jako projekt velké přeměny světa. Proč by měli být překvapeni, vždyť znají od malička všechny ty lidi, kteří se střídali u moci, u pramenů vlivu a zdrojů výhod a privilegií. Vědí o nich své, znají skutečné motivy jejich aktivity, vědí, co se skrývá za slovy, která se naučili vyslovovat, a za jejich tak zvaným přesvědčením. Všechno si umějí vysvětlit. Někdy mi připadá, jako by všichni tito vesničané četli americké behavioristy.

Poslouchám ty příběhy mlčky. Registruji v paměti všechny svoje znalosti dějinných souvislostí, znalost sociálních abstrakcí, doktrín a zákonů společenského vývoje a nevím, jak bych přispěl k jasnosti a transparentnosti těchto příběhů. Jsou samy o sobě vysvětlením, ony spíše osvětlují abstrakce, než aby abstrakce osvětlovaly je. Přemýšlím o tom, zda je toto evidentní pohrdání politickou, sociologickou a vůbec abstraktní interpretací světa a lidského bytí důsledkem zkušenosti z tradiční vesnické pospolitosti, anebo je prostě důkazem odtrženosti celého sociálního poznání, jak se projevuje v knihách, od skutečného sociálního života.

 

***

Já, posluchač těchto příběhů, jsem se narodil uprostřed průmyslové aglomerace v Bohumíne. Na kusu země bez historie a bez tradice byla zbudována kolonie pro zaměstnance železáren. Přišli sem lidé z nejrůznějších koutů rakouské monarchie a Pruska, v té době možná ani neměli národnost, dorozumívali se místním nářečím, německy, polsky a česky a slovensky. Až později, kdy to začalo být nutné vzhledem ke spěchajícím dějinám Evropy, se stali Němci, Poláky, Čechy a Židy. Tito lidé ani neměli čas vytvořit tradici a opřít ji o životní příběhy několika generací, byli rozehnáni první válkou, destruktivním nacionalismem a pak druhou válkou. Dnes už neexistuje ani ten kus země.

Až v dospělosti jsem pochopil, že jsem v dětství nikdy neslyšel příběhy starých rodů, starých chalup a starých polí, a že jsem tak přirozenou cestou nezískal onu přehlednost a jasnost pohledu na lidské společenství, které je vlastní lidem, zakořeněným v malých tradičních pospolitostech. Zdá se, že lidé s tímto nedostatkem mají mnohem vyvinutější sklon hledat vysvětlení lidského dění, jehož součástí jsou, v knihách. Člověk přečte první takovou knihu, pak další a další, a překročí tak práh do světa sociálních abstrakcí, nejrůznějších filozofií a učení a už je chycen. Už není návratu k oné primitivní přehlednosti, ve které se svět jeví vesničanům. Je to svět, který vytvořilo lidské vědomí za celou dlouhou existenci psaného slova, ve své bezbřehosti se začne jevit člověku jako skutečný autentický svět. Takový zajatec knih vleze tím pádem vlastně do platónské jeskyně, ale je mu v ní dobře, protože pojmy se poslušně podřizují všem představám a přesunům a z chaosu je možné vlastní pílí aspoň v pojmech vytvořit pořádek.

Humanistická vzdělanost je skutečně něco jako droga. Zvláště v sociální oblasti, kde sa manipuluje s pojmy Štěstí, Spravedlnost, Právo, Demokracie, Revoluce a pod., může člověk lehce propadnout klamnému dojmu, že stane-li se pánem těchto pojmů, stane se i pánem skutečnosti. Některá sociální učení přímo vnukají myšlenku, a Marxovo učení snad nejvíce, že stačí pochopit základní zákony vývinu společnosti a základní motivaci lidského konání a každý člověk se může stát malým Faustem. To je jistě lákavá možnost. Přirozeně, kdo si pozorně všímá dějin, neujde mu skeptické zjištění, že dosud žádná sociální doktrína neodvedla skutečně čistou práci. Že i po převratech a revolucích se lidské bytosti chovají skoro přesně tak jako před převraty a revolucemi. Tuto skepsi však lze zahnat prostým konstatováním, že všechny starší doktríny byly poplatné nezralé době, že se ve svých předpokladech dopustily celé řady chyb a omylů a že současná doktrína je konečně ta pravá, která odvede v dějinách skutečně čistou práci.

K víře v překotnou realizaci sociální doktríny svádí vědomí o zřetelném pokroku a revoluci v oblasti přírodních věd a jejich technické aplikace. V takovém sousedství se skeptické výhrady těžko prosazují. Což právě abstrakce, čistá pojmová krása matematiky, fyziky a chemie, nepoložila základy k přeměně skutečnosti? Což není důkazem možnosti lidského ducha sama planeta, přeoraná a změněná k nepoznání civilizační aktivitou? Lidské poznání musí být na hranici dokonalosti, když stačilo na takovou kosmickou úlohu. Vezměme do úvahy, že všechny výzvy k revoluční přeměně společnosti vznikaly v době, kdy trvalo opojení z technického pokroku a kdy se ještě nevědělo, jaké problémy to všechno přinese. Vezměme do úvahy, že největšího rozmachu dosáhla víra ve vědecké nebo aspoň racionální přebudování lidské společnosti v éře průmyslové revoluce, a to nejen proto, že kapitalismus plodil ve zvýšené míře svého hrobaře, t.j. dělnickou třídu, ale i proto, že se prostě žádná budovatelská úloha nezdála být dost těžká. Když bylo možné vystavět Eiffelovu věž, proč by nebylo stejně možné s jistým inženýrským umem vybudovat novou společnost na racionálních základech?

Když jsem začal číst knihy a přestoupil tak práh do světa abstraktního sociálního poznání, začala právě druhá taková příznivá éra pro víru v racionální přestavbu společnosti. Bylo po válce, která se ve světě abstraktních ideí jevila jako důsledek masového zešílení. Marxismus sice nepříliš přesvědčivě vysvětloval její vznik leninskou teorií imperialismu a bojem o nová odbytiště, ale zato nabízel přesvědčivý model světa bez válek. Dělnická třída a její představitelé nemohou mít nikdy zájem na válce. Bylo dost důvodů věřit, že racionální učení zvládne v praxi problémy tohoto světa lépe než neosvědčivší se mocenský pragmatismus vykořisťovatelských tříd. A jakmile člověk překročí hranice takové úvahy, nezbývá mu než se držet jejich důsledků.

Faustovská svůdnost velkých sociálních učení, a marxismu především, se začala projevovat až začátkem tohoto století. Souvisí to s globálním vnímáním sociální situace, které je také důsledkem hospodářského a sociálního pokroku. Až v této době umožňují novodobé informační prostředky a cestovní možnosti globální přehled o obecních tendencích sociálního pohybu. Plány sociální přestavby, které původně vycházely jen ze studia sociálních problémů v západní Evropě a jen s ní si dovedly představit svou realizaci, učinily krok k další abstrakci a obsáhly tak celý svět. Rozmanitost a nesrovnatelnost sociální problematiky třeba jen mezi Evropou a Asií nebyla schopna tuto extrapolaci zadržet. V té době dostal konečně svůj smysl pojem světové revoluce. Byl to pojem tak svůdný, že jej zvolil za titul své knihy i Masaryk, i když nevkládal do tohoto pojmu na prvním místě sociálně revoluční význam.

Radikální plány na přestavbu sociálního pořádku jsou ovšem staré jako svět. Jejich společným znakem byla vždy snaha podřídit napohled přírodní a doslova barbarské sociální vztahy rozumným principům. Není už tak důležité, co považovali autoři reforem a sociálních utopií za rozumné, zda totální komunismus, diktaturu filozofické elity, nebo absolutní technokracii. Ale tyto staré pokusy o racionalizaci společenského života neměli nikdy globální charakter. Jejich autoři se nedomnívali, že vynašli obecně platné zákony ekonomických a sociálních procesů a že předpověděli budoucnost celého lidstva. Své sny snili spíše na malém izolovaném prostoru, tušíce, že celé to mravenčení na planetě bude mít těžko pochopení pro jejich exkluzívní říše.

Sami marxisté zapomínají při výčtu Marxových hlavních zásluh na to, že Marx snad jako jediný sociální myslitel v dějinách povýšil utopii na globální učení. Vyzvedl staré socialistické a komunistické příštípkaření ze západoevropské omezenosti na úroveň globální ideologie. Podařilo se mu to především proto, že nepoložil důraz na propracování detailů v tvářnosti budoucí utopie, ale na zdůvodnění její nevyhnutnosti. Nedal se téměř nikdy vyprovokovat k diskusi o konkrétní organizaci socialistické a komunistické společnosti, ale všechnu energii věnoval důkazům o determinaci sociálních a ekonomických procesů probíhajících v kapitalistické společnosti. Vytvořil tak představu světa, ve kterém sociální a ekonomické zákony, svou povahou stejně nezávislé na lidské vůli jako zákony přírodní, pomalu ale jistě vytvářejí předpoklady pro socialistický a komunistický řád.

Po sto letech se může tento Marxův postup jevit jako jednoduchý eskamotérský čin, ale jeho efekt byl obrovský. Třídní boje, války, krize, zkázonosné a brutální činy vládnoucích tříd, stávky a povstání, všechno dokazovalo bezděky, že nezávislé přírodní síly pracují na zrušení starého světa. Marxovo učení přinášelo v sociální sféře lidem úlevu ne nepodobnou úlevě, kterou přineslo lidem v individuální sféře křesťanství. Marx nabídl slabým, trpícím a pronásledovaným spasení, zaručené existencí sociálních a ekonomických zákonů, učení o revoluci jim nabídlo možnost přiblížit chvíli tohoto spasení revoluční aktivitou a sebeobětováním.

Jiná sociální a politická učení našeho století neměla už na samém začátku proti marxismu žádnou šanci. Protože žádné už nemohlo kopírovat jeho deterministický a globální charakter. Fašismus byl například omezen už svým nacionalistickým a rasistickým zaměřením. Liberální doktríny ztrácely na přitažlivosti pro svou sociální nehybnost. Nejrůznější konzervativní teorie se definovaly spíše svým antimarxismem než pozitivním programem. Samozřejmě, po celé století tu existoval jako protiklad k socialistickým a komunistickým teoriím konkrétní a ekonomicky úspěšný model americké společnosti. Ale tento model neměl nikdy povahu uceleného sociálního učení. Byl vždycky spíše způsobem života než skutečnou ideologií, a pokusy vytvořit na jeho základě americkou ideologii skončily neúspěchem.

Ten, kdo se pokusil v tomto století najít účinné udidlo k řízení dějinného brontosaura, se jednoduše marxismu nemohl vyhnout. Marxismus tak poskytl většině intelektuálů v tomto století prostor k prožití velkého duchovního dobrodružství. A kdyby jen duchovního! Když po roku 1917 byl marxismus spojen s konkrétní politickou mocí a zdál se být návodem ke konkrétním a rozsáhlým rozhodnutím ekonomického, politického a vojenského charakteru, stalo se setkání s marxismem i životním dobrodružstvím. I hrubá rešerše v osudech evropských vzdělanců by ukázala, že pro obrovské množství hledajících bylo setkání s marxismem tak dobrodružné, že skončilo duchovním zmrzačením, dezintegrací a někdy bylo zaplaceno i životem. Ale stejně se vedlo po setkání s marxismem i americkým intelektuálům ve třicátých a padesátých letech, třeba nešlo přímo o život.

Já sám jsem se do tohoto dobrodružství vrhl před mnoha lety s naivitou mládí. Celkem příznivá doba mi poskytla čas, abych četl knihy, srovnával, krotil nadšení a předpojatost, učil se toleranci, opatrně zkoumal pravděpodobnost sociálních a politických teorií, měřil jejich efektivnost stopami, které zanechávaly v současných dějinách. Člověk se může v tomto oboru natolik vycvičit, že už z vůně slov pozná, z jakého ideového hrnce v evropské myšlenkové kuchyni sublimují. A přesto pak poslouchám vesničany, jak vyprávějí své příběhy z dob válek, velkých politických převratů a sociálních reforem, a nemám, co bych k jejich pojetí světa dodal. A oni se ani neptají, proč není rovnost, proč není spravedlnost, proč není právo stejné pro všechny, proč se výsady jenom přestěhovaly z jedněch rukou do rukou jiných, proč není mír a proč jsou armády? A proč není štěstí! Spíše by se divili, kdybych jim tvrdil, že podle teorie mělo být všechno jinak. Oni prostě vědí, že to tak vždycky bylo, a protože jsou už lidé jednou takoví, vždycky to tak bude.

V takové chvíli se skepse nedá zaplašit žádnou rozumovou argumentací. Člověka se zmocňují pochybnosti nejen o smyslu ideologie, jakou je dnešní praktický marxismus, ale o smyslu a ceně sociálních a politických teorií vůbec.

A není to jen tato konkrétní situace, která skepsi vzbuzuje. Po všech těch vítězstvích, které za posledních sto let slavilo poznání procesů, probíhajících v lidských společenstvích, je pohled na svět více než skličující. Když čtu staré knihy, vidím, že jejich autoři více či méně věřili, že nakonec spojeným úsilím rozumu pohnou brontosaurem. Dnes stačí prožít jeden večer před televizním zpravodajstvím, aby si člověk uvědomil, jakou přehlídkou trosek jsou všechny ty staré sociální doktríny a vize o rozumném přebudování lidské společnosti. Kdyby bylo dost raket, část lidstva by nepochybně odletěla okamžitě na Mars jako černoši v jedné Bradburyho povídce z Marťanské kroniky. Právě ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, se vydali vojáci čínské lidové armády na trestnou výpravu do Vietnamu. V takové chvíli by se měla skácet Marxova busta na hřbitově v Highgate v Londýně a padnout tváří na zem. Hle, jak vypadá svět bez válek a kontribucí.

Avšak stejně skepticky pohlížím na možnost najít příčiny všech těchto debaklů. Ty netkví v povaze poznání, ale v povaze předmětu, kterým se toto poznání zabývá, totiž v povaze lidských bytostí. Snad je chyba v metodice, v onom scestném úsilí připodobnit humanitní vědy jazykem, organizačními strukturami, komputerovým vybavením atd. nesrovnatelně úspěšnějším vědám přírodním, a tak je přeměnit ve velké a moudré scientistní království, které bude mít ve své dokonalosti jedinou chybu, že bude totiž stále vzdálenější syrové sociální skutečnosti.



In:

Šimečka, M.: Ztráta skutečnosti. In: Kusý, M. – Šimečka, M.: Veľký brat a veľká sestra. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2000, s. 109-115.