Tržiště diktatur

zo zbierky esejí Veľký brat a Veľká sestra (2000)

Kdysi platilo přesvědčení, že stav světa, stav válek, útlaku a krutostí, je dílem Satanovým. Když hledíme na dějiny Evropy a hledáme příčiny současného stavu, směřují všechny k nechutnému závěru, že současný stav světa je dílem Hilerovým. Kdyby nebyl, kdyby se mu nepodařilo zmocnit se vlády v Německu, kdyby nevytvořil onen typ moderní diktatury s koncentračními tábory, vyhlazovací praxí a promyšleným totalitarismem, kdyby nezačal válku, kdyby nevítězil, kdyby nestrhl do války celý svět... všechno by bylo jinak. Válka byla jeho dílem a současný stav světa je pořád ještě dílem války. Střízlivý člověk je ovšem neschopen přijmout takovou jednoduchou filozofii dějin. Nesluší se rozumnému člověku říkat, že dějiny Evropy určil muž, který byl tak zřejmě šílený a jehož mrtvola byla nakonec v jakési jámě polita benzínem a spálena. Nesluší se také připomínat evropským národům, a to nejen Němcům, že jen přihlíželi, když zjevně šílený muž soustřeďoval ve svých rukou obrovskou moc.
Bylo to všechno tak, ale současně ještě jinak. Úlohu tu hrála řada zvláštních okolností, krátkozrakost a sobectví versailleské smlouvy, hospodářská krize, antikomunismus, třídní zájmy velkokapitálu, zájmy mezinárodního kapitálu, spiknutí temných sil v pozadí s cylindry na hlavách a s doutníkem v hubě, které myslí jenom na zisk ze zbrojařských podniků. Tohle zní už lépe, protože šílený muž se nejeví jako satan, ale jako loutka, nastrčená figura sil pracujících v anonymitě a sledujících pochopitelné cíle, jako jsou zisky, odbytiště, uplatnění pro produkci zbrojařských podniků a pod. Zjevné šílenství se v této interpretaci jeví jako vedlejší produkt reálné politiky.
Všichni jsou ochotni přijímat raději toto vysvětlení, protože není tak deprimující, lidé a národy už nevystupují v dějinách jako oběti vlastní hlouposti, sobectví, lhostejnosti a krvelačnosti, ale jako oběti objektivních ekonomických a sociálních procesů, téměř bez zodpovědnosti, a tím i bez viny. Takové vysvětlení je přijatelnější i rozumu vzdělanců, protože neruší prastarou víru v dobrotu a nevinnost lidových mas a umožňuje nadále vysvětlovat třeba válku, despocii a genocidu nejrůznějších menšin jako dílo zlověstného spiknutí vykořisťovatelských tříd a mocenských elit. I já jsem dával přednost vždy tomuto vysvětlení, protože v jeho světle se jeví dějiny optimističtěji, je to pořád čekání na okamžik, kdy se skutečně průkazně projeví vůle lidu a zabrání zjevnému šílenství mocenských elit. Je to stále čekání na okamžik, kdy už národy nebudou vystupovat v dějinách jako svedené oběti, ale jako sebevědomí vykonavatelé míru, solidarity a lidskosti. Držím se této víry dosud, protože jiná ani není, držím se jí přesto, že jsem dvakrát v životě přihlížel, jak svedený národ ve vojenských uniformách vpadl do země, která je mou vlastí, aby jí vnutil cizí vůli, a když jsem hledal na tvářích svedených zahanbení a lítost, nenašel jsem tam nic. Ale i kdyby. Co mají dělat vojáci, když dostanou rozkaz, aby vstoupili do cizí země?
Národy nebývají však ani tak obětmi temných sil jako spíše obětmi vlastní lhostejnosti k budování takových struktur v národních společenstvích, jakými jsou totalitní diktatury. Anebo to možná není ani lhostejnost, jako spíše neschopnost uvěřit tomu, že cize a neskutečně znějící ideologie by mohla být převedená do života. V lidovém povědomí převládalo po celá staletí přesvědčení, že základní uspořádání společnosti se fakticky nemění, že ideologové a politici sice neustále prorokují novu éru, ale že v zásadě zůstává vždy vše při starém. Že se sice odehrávají všelijaké změny v politice, ale ty snad mají význam jen pro sídelní města a lidi spojené přímo s politikou, že však život obrovské většiny obyvatelstva zůstává ve své všednosti neměnný. Až v tomto století se stalo poprvé v dějinách, že předem vyhlášené ideologie a sociální doktríny byly na obrovském sociálním prostoru uvedeny do života. Po prvé se stalo tak v roce 1917, kdy byl vytvořen předpoklad k realizaci evropské socialistické teorie na území bývalého carského Ruska, a po druhé v roce 1933, kdy byl v Německu vytvořen předpoklad pro realizaci ideologie zformulované v jediné Hitlerově knize.

***

V prvním i ve druhém případě, jak vyplývá z dobové literatury, střízliví pozorovatelé mezi evropskými vzdělanci nevěřili v realizaci ideologií, považovali z počátku obě reality, sovětskou i nacistickou, za jakousi politickou ztřeštěnost, která je jen důsledkem historických nahodilostí a právě proto rychle pomine. V obou případech se považovalo za nejvhodnější nebrat nové skutečnosti na vědomí, prostě je neuznávat, nestarat se o historické anomálie, které budou mít jepičí život. Tak se soudilo, pro takový postoj svědčila i staletá evropská zkušenost. I ta největší a nejslavnější revoluce, revoluce francouzská, trvala konec konců ve své pravé podobě jen několik let. Každá politická ztřeštěnost se vrátila vždy do normálních kolejí.
Avšak dvacáté století vytvořilo nepozorovaně podmínky pro politické odvážlivce, o jakých se předtím jen fantazírovalo. Nikdo to dost přesně nezaznamenal, ale svět začal poskytovat možnosti pro Robury dobyvatele. Jistě to všechno souviselo s průmyslovou revolucí, s vytvořením spojů, s rozmachem dopravy a s mnohými jinými fakty, které přinesl civilizační vývoj. Vytvořily se předpoklady pro vytvoření státu s totalitní strukturou, pro ústřední moc s reálnou schopností ovládat efektivně obyvatelstvo na velkých prostorách. Bez těchto nových podmínek, které byly produktem nezávislého objektivního procesu v materiální základně evropské civilizace, by k realizaci politických doktrín nikdy nedošlo. Ti, kdo pochybovali, nezvážili dost dobře nové okolnosti.
Ale i kdyby. V první polovině našeho století se demokratické principy nepovažovaly za prvořadé. Soudilo se sice, že všeobecné volební právo je užitečné a spravedlivé, ale samy demokratické instituce považovali mnozí vzdělanci za omšelé a pokrytecké, udržující jen zdání demokracie. Evropa provozovala falešnou demokracii a falešnou spravedlnost. Když vzpomínám na dobové kritiky Rakouska-Uherska, zní mi v uších plno slov o útlaku, germanizaci, byrokratické tuposti, svévoli, stavovských rozdílech a tak podobně. V celých těch vášnivých kritikách však převažuje strach o národní existenci nad strachem o obecná lidská práva. To se v té době ještě nenosilo. Nepamatuju se, že by stará monarchie byla pociťována svými pozdějšími hrobaři jako nesnesitelná diktatura. Takovou kritiku nenajdeme ani u Masaryka.
V české a slovenské literatuře je dost málo děl, které by vypovídaly o útlaku, brutalitách, vězeních, popravách a mučení z oné třistaleté poroby. Literární osudy v devatenáctém století probíhaly smutně, omezeně a přízemně. Národní omezování pociťovali vzdělanci spíše jako omezování nezájmem vlastního publika než přímou perzekucí politické moci. Božena Němcová měla důvod k životnímu smutku, ale ten vyplýval prostě z toho, že svými představami o životě přesáhla své okolí natolik, že jí zůstalo jen vyřazení. Když však čteme staré legendy o jejím pronásledování rakouskými úřady, o překládání jejího muže atd., říkáme si: ach, to Rakousko. A po stu letech se ze zaprášených poliček rakouského útlaku vyhrabují historky o jeho konkrétních podobách a čtenáři si libují, jak byl ten útlak domácký a příjemný. Spisovatelé sedí za katrem pro nějakou politickou výtržnost a dohadují se, do které hospody si pošlou pro oběd.
Moderní diktatury posunuly zkušenosti perzekuce až na hranice pekla. A pro moderní literaturu se tato zkušenost stala obsesí. Měla často potíže, aby nepřekročila hranice vkusu. Literatura z koncentráku, literatura čekání na smrt, literatura zabíjení, mučení a totálního zoufalství. Rozum se zastavil a Bůh se ukryl, aby se na to nemusel dívat. A tak to jde celá desítiletí. Ve stupních útlaku a znehodnocení člověka nastal naprosto zřetelný pokrok, ještě zřetelnější než v přírodních vědách a technice. Stačí se kdykoliv ohlédnout. Stačí si jednou za rok přečíst Deník Anny Frankové nebo Jeden den Ivana Denisoviče, aby se tento pocit pokroku nevytratil ve všedním shonu konzumní společnosti.
A tak nepřestává znít v uších otázka, proč evropské národy dopustily, aby touto zkušeností vůbec prošly. Nejspíše ani netušily, že by je něco takového mohlo potkat. Ideologie jim namlouvaly, že je čas skoncovat s dědictvím starých časů a začít konečně něco nového, odvážného, vkročit do dvacátého století rázně, silou, v souladu s odvahou moderní techniky. Tak nějak o tom básnil Marinetti a z jiného konce Majakovskij. Samozřejmě nikdo z pěvců odvahy, věrozvěstů revolucí a odvážných sociálních řešení nenese odpovědnost za popel a lidská mrchoviště, která tu zůstala po odvážných diktaturách. Kdo vlastně věděl, že to tak může dopadnout?

***

Protože se vlastně nevědělo, jak může moderní diktatura dopadnout, nebylo dost těch, kteří by upozorňovali na možné důsledky. Demokratická vyznání a obhajoby lidských práv byly na začátku tohoto století řídké. Dreyfussův případ měl sice širokou publicitu, ale málokdo se domníval, že by mohl být předznamenáním budoucnosti, že by jednou nastala doba, kdy se odsouzení nevinného stane obecně platnou metodou účtování s lidmi jiné rasy, jiného vyznání a jiného přesvědčení. Nade vším dominoval základní evropský problém sociální spravedlivosti a ten měl přednost přede vším ostatním. Sociální problematika tu zůstala z devatenáctého století a celá budoucnost se zdála záviset na vyřešení tohoto neblahého dědictví. Byly bohaté a chudé národy, už z toho vyplývalo, že bohaté byly mocnější než chudé. Byly chudé a vykořisťované třídy a byly bohaté a sobecké třídy, už z toho vyplývalo, že ty druhé měly nástroje k ovládání a kontrole prvních. V tomto sociálním pojetí se jevil problém se sudem prachu, na kterém Evropa nepohodlně seděla. Cenu vděčnosti měl získat ten národ, kdo ukáže cestu k řešení tohoto problému. A to nezávisle na tom, jakou metodou to učiní.
O svobodě se mluvilo jen ve spojení se sociální spravedlností. A intelektuálové, pobouření pohledem na bídu a zoufalství pracujících tříd, byli ochotni položit svobodu až na druhé místo, tajně dávali přednost diktatuře, která má sice všechny nepěkné znaky diktatury, ale zajišťuje aspoň lidem práci a rovnostářské bezpečí. Byli ochotni popřít nejvlastnější zájmy svého postavení a přinést je jako oběť za nápravu sociálního barbarství. Lze je nechápat, filozofy, romanopisce, básníky, všechny humanisty našeho století, kteří se s hnusem odvraceli od společnosti, která ponechávala milióny chudých jejich osudu? Lze je nechápat, když jim připadaly směšné a ubohé ty demokraticky zvolené evropské vlády, které nebyly schopné sociální problémy vyřešit? Svoboda a lidská práva se jevily jako abstraktní a neživé principy v sousedství bídy, nezaměstnanosti a permanentních hospodářských krizí. Vykoupením se měl stát jakýkoliv sociální systém, který by vedle řady nedokonalostí měl jen jedinou přednost, že by to byl systém bez milionů nezaměstnaných, bez hladovění, bez absurdních krizí z nadvýroby ve světě plném bídy, bez onoho sobectví a lhostejnosti sytých a bohatých k bídě jiných, prostě bez všech těch staletých sociálních zel. (1)
????????????????????????????????????????????????????????????
(1) Není nutné vracet se tak daleko do historie, aby člověk získal intenzivní prožitek z nezájmu většiny lidí o svobodu a konkrétní lidská práva. Když jsem sledoval chování lidí u nás po roce 1969, přestal jsem se divit snadnosti, s jakou si diktatury poradily kdysi s "odporem". A to jsme neměli ani zdaleka ten "nouzový stav" třicátých let. Proto čtu s takovým porozuměním vzpomínání Heinricha Bölla, který říká: „často myslím např. na r. 1933, kdy lidé vstupovali do SA a do strany, aby skutečně dostali nažrat. Aby mohli zaplatit nájemné, aby mohli koupit svým dětem boty, když to vůbec bylo možné. Ti byli skutečně ve stavu nouze." (Die zornigen alten Männer. Rowohlt 1979, str. 124) Jenže vždy je nějaký stav nouze, dříve šlo o prádlo, dnes může jít o benzín do auta.
????????????????????????????????????????????????????????????????
Sociální demokracie, která zůstala v Evropě po onom velkém dělení marxismu, nestačila přinést živý důkaz, že demokracie nemusí být přirozenou obětí za sociální bezpečí a právo na práci a že svobodou se nemusí platit za příliv hospodářské energie. Jak lehké bylo odmítnout všechny ty sociálně demokratické argumenty ve jménu první pětiletky, která se rozběhla v revolučním Rusku jako živý protiklad stagnace a nesmyslného ničení produktivních sil v ostatním světě.
To byla doba, o které jsem později čítával. To byly přece ty roky, o kterých psal Steinbeck v Hroznech hněvu. Měl jsem šestnáct let a pamatuji se, jak mě ta kniha ohromila. Nebylo v ní ani slovo o svobodě, jen slova o bídě a hladu. -"Lidé se choulili ve stodolách, leželi na mokrém seně - hlad a strach porodily hněv. Potom vycházeli mladí muži - ne aby žebrali, ale aby kradli; i starší muži vycházeli vrávoravě a pokoušeli se něco ukrást.
A vrchní šerifové přijali nové šerify a objednali nové ručnice; zámožní lidé v suchých domech pociťovali k stěhovavým lidem nejprve soucit, potom hnus a nakonec nenávist.
Na mokrém seně, v děravých stodolách se rodily děti ženám zápasícím se zápalem plic. A staří lidé se schoulili v koutku do klubíčka a tak umírali, takže je potom ohledávači mrtvol nemohli ani narovnat. V noci vycházeli zoufalí muži směle na lov do kurníku a unášeli pípající kuřata. Střelil-li někdo po nich, neutíkali, nýbrž brouzdali se nevrle dále; byli-li zasaženi, klesali umdleně do bahna."
Nemyslím si, že je nutné přísně oddělovat literaturu od skutečnosti. Literatura činí skutečnost jen srozumitelnější. Tato srozumitelná skutečnost ovlivňuje možná postoj ke světu více než skutečnost sama. Steinbeck prostě patří k řade literárních a neliterárních skutečností, které se staly zdrojem rozsáhlého přesvědčení, že hlad a bída je to nejhorší a že úvahy o svobodě jsou v jejich sousedství luxusem. Profánní heslo o svobodě spát pod mostem nebylo v předkonzumní éře tak docela nepravdivé.
Chci tím vším říci, že elementární sociální problémy moderní civilizace v první polovině našeho století snížily na minimum obavy z politických diktatur. Kdo konec konců mohl s jistotou říci, kam povedou? Je přece přirozené, že lidé dávají přednost nárokům na chleba před nároky na svobodné myšlení a demokratické instituce. Marx měl v tomto ohledu větší smysl pro základní motivaci sociálních procesů než ideologové lidských práv a politických svobod. Evropské diktatury a jimi vyvolané apokalypsy evropských dějin nebyly výsledkem obecného pomatení smyslu, ale trestem za neschopnost vyřešit základní problém materiálního bezpečí. Přitom dnes už víme, že to nebyl jenom problém politického a sociálního systému, ale především problém rozvoje produktivních sil pro náročnou evropskou civilizaci.

***

Ruská revoluce nebyla schopna učinit rozhodující krok k likvidaci bídy až do začátku třicátých let, diktatura proletariátu vlastně jen přerozdělila národní bohatství a likvidovala paradox bohatství a chudoby, nic nepřibylo, až první kroky industrializace vytvořily předpoklady pro růst výroby. Přímý konzumní efekt chyběl diktatuře proletariátu i pak, ale nelze podceňovat efekt morální, který přinesla ta typicky sovětská výrobní aktivita jako protiklad stagnace a systémové bezmocnosti vůči výrobní anarchii kapitalismu. A to mělo závažný agitační význam pro socialismus a pro diktaturu.
A tyto agitační významy se množily, přicházely konečně i z Mussoliniho Itálie, v trochu operetní podobě, ale přece jen v nepopiratelných faktech vysušených bažin, dálnic a pod. Na tržišti ideologického soupeření prodával každý, co měl nejlepší. Demokratické státy prodávaly špatně, apaticky a bez reklamních nápadů. Předválečné Československo mělo v celé té evropské bídě všelico na prodej ve svobodách a lidských právech a nakonec přece vyšlo na buben.
A to vše se dělo v době, kdy se v soutěži chtěla nejvelkoryseji uplatnit nacistická diktatura. Po více jak čtyřiceti letech se Němci dosud ptají sami sebe, jak bylo možné, že se národ vydal dobrovolně do rukou hrstky politických pomatenců a dobrodruhů. Člověk vidí staré filmové dokumenty a vše mu připadá jaksi groteskní, jako by ani nešlo o dějiny, ale o jejich tragickou karikaturu. Hitler vypadá na těchto dokumentech stejně groteskně jako v Chaplinově interpretaci, takže by vlastně měl být všem pro smích, skutečný Hitler však fascinoval a vyvolával svými řečnickými křečemi bouři souhlasu a nadšení. Čtu si po všech těch letech v Mein Kampfu, například že Žid nikdy neuměl mluvit německy, že Žid nemůže být hercem, ale nejvýše kejklířem a podobné groteskní zhovadilosti, a také se ptám s novými německými generacemi, jak bylo možné, že dílo, které se hemží chorobnými myšlenkami, bylo přijato jako ideologická studnice nového řádu.
Z úcty k tradici evropského socialismu, k humanistické literatuře, z úcty k patosu starých revolučních zápasů nedovedeme otevřeně říci, že nacismus byl jistým druhem socialismu. Neříkáme to, přesto že se sám za socialismus vydával a že řada pozdějších prominentních fašistů ve dvacátých letech váhala mezi revolucí proletářskou a revolucí nacionální a šovinistickou. Je však zbytečné z úcty ke starým idolům popírat, že nacistická diktatura vytvořila efektivní sociální organizaci, která v neuvěřitelně krátké době mohla oprávněně kandidovat na ono první místo v soutěži o likvidaci největší bídy, nezaměstnanosti, stagnace, pasivity a sociální lhostejnosti. V době berlínské olympiády se nacismus prodával na evropském tržišti sociálních systémů dost dobře k hanbě rozumu, vzdělání a lidskosti. Všechny výhrady vůči tehdejší Hitlerově diktatuře se napájely jen z exkluzivních zdrojů humanistické tradice, z konfuzního slepence křesťanských, marxistických, lidskoprávních, francouzských, britských, skandinávských a amerických definic lidskosti a zvyklostí v mezilidských stycích, které ani nikdy nebyly ideologicky definovány. Demokratické státy tu stály se všemi svými chybami a slabostmi proti systému, který vyřešil nezaměstnanost, zavedl pořádek do ulic měst, kde dříve pochodovali hladoví a sváděli se boje mezi militantními politickými skupinami, s nebývalou energií obnovil hospodářskou aktivitu a vymyslel ještě navíc nejrůznější Kraft durch Freude. Hitler ani moc nelhal, když v roce 1933 řekl: "Překonal jsem v Německu chaos, obnovil jsem pořádek, neuvěřitelně jsem pozvedl výrobu ve všech odvětvích našeho národního hospodářství... podařilo se mi to, co nám všem tak leželo na srdci, včlenit do užitečné výroby beze zbytku všech sedm milionů nezaměstnaných..." (Citováno podle knihy Sebastiána Haffnera: Anmerkungen zu Hitler.) V téže knize se spekuluje okolo hypotetické myšlenky: jak by vypadalo Hitlerovo místo v dějinách německého národa, kdyby v roce 1939 zemřel, nebo kdyby se podařilo ho usmrtit. Já se taky přikláním k názoru, že by se stal velkým mužem německých dějin a že by se mu odpustily koncentráky, antisemitismus a chorobné vize jeho knihy. Tak jako se odpustily podobné zločiny jiným. Napadá mě ještě horší myšlenka. Co kdyby Hitler nezemřel, ale začal se chovat prostě pragmatičtěji, kdyby plynoucí čas ulomil hroty nacistické ideologii a Německo se nepustilo do války proti všem? Jak dlouho by pak Evropě trvalo, než by se zbavila prosperující diktatury a jejího mystického vlivu? Raději na to nemyslet. Kdoví jak by vypadalo současné soutěžení politických systémů a kolik místa by v něm zůstalo pro takové hodnoty, jako jsou lidská práva, lidská důstojnost a svoboda! Nezůstal by prostě systém bez muže, který jej založil, prosperující diktatura s masovým rozšířením Volkswagenu, o jejíchž temných stránkách by se prostě nehovořilo? Spíše ano než ne, protože za posledních padesát let se zdokonalila technika vládnutí; je celkem snadné vládnout, má-li stát v rukou všechnu ekonomickou moc a solidní mocenský aparát. Rezistence proti pragmatickým diktaturám je prakticky beznadějná. Většina diktatur tohoto století nezašla na odpor vlastního lidu, ale na absenci sebekontroly, na ztrátu soudnosti, na hloupost a na megalomanii, na ztrátu tempa v hospodářském rozvoji, na hromadění politických chyb, na nevyhnutný marasmus mocenských elit, prostě na projevy ztráty skutečnosti, ke které vede nakonec všechno ideologické myšlení. Nepamatuju se však bohužel na případ, kdy by lid svrhl technicky propracovanou diktaturu ve jménu svobody a lidských práv. Diktatury hynou na choroby, které jsou jim vlastní, jejichž zárodky nesou v sobě od začátku, naštěstí!

***

Z evropské zkušenosti posledních desítiletí vyplývá, že všechny diktatury měly ve svých základech nějakou sociální motivaci, že vycházely přímo nebo nepřímo ze socialistické doktríny. Ale nebylo ani tak důležité, z jakých cárů sešívaly svůj šat, důležité bylo, že v dané chvíli vypadaly jako řešení hlubokých sociálních krizí, kterými Evropa procházela, jako řešení bídy, stagnace, nezaměstnanosti a onoho demokratického "chaosu", o kterém mluvil Hitler. Nemyslím si, že lid hrál při vzniku diktatur onu příslovečnou úlohu svedené panny, ale prostě dal přednost slibné podobě sociálního bezpečí před obtížnou a chaotickou svobodou, která mu umožňovala za nezájmu společnosti skončit na periférii existence a prožít peklo bídy a zoufalství. A to nejen v čistě materiálním ohledu, ale i v ohledu existenciálním.
Až do toho bodu verifikovaly evropské dějiny Marxův materialistický determinismus. Jen tento determinismus poskytuje přijatelné vysvětlení pro skutečnost, že se národy nebránily efektivně politickým systémům, které vlastně už ve svých ideologických zdrojích manifestovaly návrat k barbarství. Že nakonec národy musely mlčky přihlížet, jak se jejich sociální bezpečí vykupuje bezprávím, masovými zločiny, genocídou menšin a celou řadou zvrhlostí, vyplývajících z šílenství, do kterého zákonitě upadají mocenské elity, jestliže jim už nic nebrání ve svévoli.
Snad to byla právě tato zkušenost, která obrátila po válce pozornost vzdělanců i demokratických vlád k řešení starých sociálních problémů, k vytvoření takového hospodářského systému, který by svou efektivitou založil sociální bezpečí na přiměřené svobodě a obnovených demokratických institucích. Někdy se však zdá, že to nebylo ani vědomé úsilí, které založilo nový evropský blahobyt a sociální jistotu, ale že sociální pokrok se stal jakýmsi druhotným produktem vědeckého a technického rozvoje a s ním spojeného hospodářského růstu. To by ovšem bylo horší, protože by to znamenalo, že ochranné látky proti vzniku nových totalitních systémů nejsou zabudovány přímo ve vědomí lidí, ale vznikly také jen jako produkt materiální determinace. Vždy je to však lepší než nic. Protože se dá doufat aspoň v to, že podle starého vysvětlení pracují dějiny vlastně za člověka a po prvé dokonce k výraznějšímu uplatnění starých vizí o svobodě a uplatnění bytostných sil člověka. Radost zmenšuje skutečnost, že tato tendence nebyla zatím prověřena, neví se, jak by ochranné látky zafungovaly, kdyby nepředvídatelné okolnosti zrušily pocity sociálního bezpečí a kdyby ožily staré nejistoty o schopnosti pluralitních společností udržet pořádek i ve velkých krizích.

In:
Šimečka, M.: Ztráta skutečnosti. In: Kusý, M. – Šimečka, M.: Veľký brat a veľká sestra. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2000, s. 139-148.