Svědomí ruské inteligence

zo zbierky esejí Společenství strachu a jiné eseje (2003)

Článok o mlčaní ruskej inteligencie k okupácii Československa. Vzbudil mimoriadnu pozornosť a bol publikovaný v rôznych zahraničných časopisoch.

Povznášel jsem se nad hloupost a lež, smí ale jiným do svědomí sahat, kdo bez následků přečkal Budapešť a komu srdce neutrhla Praha? Tyto verše z písně Vladimíra Vysockého jsou československému čtenáři volně dostupné ve dvanáctém čísle časopisu Sovětská literatura. Snad proto, aby bylo poselství zřetelnější, jsou zde jako jediné vytištěny ještě i ve slovenském překladu a v ruském originálu. Není jistě třeba dodávat, že Vysockému nešlo o jakoukoliv Budapešť a jakoukoliv Prahu, ale o Budapešť v roce 1956 a Prahu v roce 1968. Nevím, zda Vysockij kdy tuto píseň veřejně zpíval, ale připišme mu k dobru, že právě on, jeden z nejpopulárnějších Rusů, obrátil ruské svědomí také tímto směrem. V roce 1956 mu bylo osmnáct a v roce vpádu do Československa třicet.

My ovšem víme, že kvůli Praze puklo srdce nevelkému počtu představitelů ruské inteligence. Sedm bylo těch, kteří vyšli demonstrovat v oněch dnech na Rudé náměstí a strávili pak dlouhá léta ve vyhnanství. Od té doby uplynulo dvacet let a mne zachvacuje smutek, když čtu úryvky z knihy Raisy Orlovové o tom, jaké byly jejich další osudy:

„Vadim Delone zemřel v Paříži. Viktor Fajnberg žije v Londýně. Vladimír Dremljuga a Pavel Litvinov v USA. Pavel je učitelem fyziky a přednáší o hnutí za lidská práva v SSSR. Natálie Gorbaněvská žije v Paříži, je členkou redakční rady časopisu Kontinent, píše verše a články. Konstantin Babickij a Larisa Bogorazová žijí v SSSR. Larise zemřel manžel. Velice aktivně se podílí na vydávání stále nových samizdatových časopisů, účastní se sympozií a práce svobodných univerzit.“ (150 000 SLOV VII/88, s. 121)

Po vlastních zkušenostech chápeme asi lépe než kdo jiný, že svědomí ruské inteligence, obrácené k našemu neštěstí, bylo tak slabě slyšet. Povalovalo se ospale v hlavách, skloněných tíhou strachu a strašných zkušeností. Jen ti nejodvážnější představitelé ruské inteligence pozvedli hlas proti bezpráví, které spáchala veliká země na malé. Byli za to také potrestáni a později rozprášeni po celém světě, Sacharov, Kopelev, Solženicyn a jiní a jiní.

Před třemi lety se však mnohé změnilo a svědomí ruské inteligence se začalo otřásat. Často se ani nestačím divit, do čeho všeho se pustilo.  Do celých sedmdesáti let sovětských dějin, do Stalina, do Chruščova, do Brežněva, do lebek a ztrouchnivělých kostí v Kuropatech a v Katynu, do kolektivizace a hladomoru na Ukrajině, do obětí válek a teroru, do hloubek nemravností, korupce a úpadku, které se šířily jako mor ve dvou desetiletích Brežněvovy vlády.

Tři roky jsem čekal, kdy bude zahrnuto do svědomí ruské inteligence i naše neštěstí. Ty tři roky, to byla lhůta, kterou jsem si já ve své náklonnosti k tradici ruské literatury pro svědomí ruské inteligence určil? Samozřejmě s vědomím toho, že celá věc je pro celistvost impéria velmi „delikátní“.

Tři roky jsem sledoval, jak se svědomí ruské inteligence zmítá v úsilí vysvětlit a pochopit ve veřejně odhalovaných hrůzách svou zodpovědnost a historickou identitu v celé porevoluční éře. Je přirozené, že po celé ty tři roky se svědomí ruské inteligence obracelo především dovnitř, k utrpení ruského lidu. Je to zaměření statisticky oprávněné, vždyť Rusové a jiné sovětské národy počítají své lidské oběti na miliony. Statisticky vzato se ruské svědomí může domnívat, že tisícové oběti, které spojení s osudy Ruska přineslo nám, mohou počkat.

Po třech letech perestrojky však přesto cítím hluboké zklamání nad tím, že svědomí ruské inteligence  nepřekročilo hranice národního vymezení, že zatím neprojevilo dostatečnou vnímavost pro osudy jiných národů, jejichž neštěstí a mravní a hospodářský úpadek byly z ruského osudu odvozeny. Zdá se mi, že je trochu vadné svědomí, soustředěné jen na vlastní národní utrpení.  Ve výlevech ruské inteligence toho čteme dnes dost a dost o nesčíslných zkouškách mravnosti, skutečně mravní pobouření však nesmí shledávat jen rány na vlastním těle a odvracet zrak od zranění, které bylo způsobeno na těle jiných. Tři roky slyšíme nářek nad zničenými osudy milionů vlastních lidí, ale téměř vůbec anebo jen málokdy slyšíme stejně intenzivní nářek nad neštěstím jiných.

Připouštím, že osudy národů východní Evropy jsou složité a že je zapotřebí komplikovaných výpočtů, aby byl změřen sovětský a domácí podíl na tom, jak se utvářely jejich dějiny po druhé světové válce. Ve dvou případech však stačí i ta nejprimitivnější aritmetika, aby byl tento podíl přesně vypočten: a to v případě Budapešti a Prahy.

V těchto dvou městech byl Maďarům a nám bez velkých skrupulí přeražen hřbet. A argumenty, které se tehdy k tomu narychlo sehnaly, se dnes ve světle perestrojky jeví jako zprávy z doby kamenné. Ke svědomí ruské inteligence musely přece tyto jednoduché počty proniknout. Pro svědomí by měl být irelevantní fakt, že i když ležíme s přeraženou páteří, máme nějaké to jídlo a pití po ruce, dokonce v množství, kterého se Rusům nedostává. Ve třech letech svobody, kterou přijímá ruská inteligence trochu jako zázrak, se k vpádu sovětských vojsk do Maďarska a do Československa nevyslovil ani jeden z těch sovětských intelektuálů, kteří mají pověst „hvězd“ perestrojky. Ti, kteří tak bezohledně odhalují Stalinovy zločiny, sbírají peníze na pomník jeho obětem, si ani nevšimnou, že existují i oběti Brežněvovy éry. Nikdo z nich, ani Jevtušenko, ani Vozněsenskij, ani Adamovič a jiní, se za tři roky nezmínil o násilí, které bylo na celém národě spácháno v roce 1968. Jiní spisovatelé, ti , kterým leží na srdci hlavně tragický osud ruských rolníků za kolektivizace, mají ještě méně pochopení pro „drobná utrpeníčka“ západních Slovanů. Rasputin, Astafejev a jiní nemají příliš velký smysl pro „západní“ hodnoty, kterými byla omámena před dvaceti lety československá perestrojka. Proskurin jistě po pravdě tvrdí, že ruský lid existoval už i před revolucí a že dávno před revolucí již existovala ruská státnost, jenže ruští národní probuzenci zapomínají současně připomenout, že k této předrevoluční státnosti patřila třeba i Varšava. Sovětští akademikové Bogomolov, Velichov a desítky jiných křižují dnes světem a s otevřeností, nad kterou západní veřejnost údivem otevírá ústa, směle kritizují vlastní nedostatky. Ale projevují podivnou nerozhodnost, když se jich někdo zeptá na Budapešť a Prahu. Akademik Lichačov, největší autorita ruské inteligence, upozorňuje na tragické ztráty, které způsobilo Rusku zřeknutí se křesťanských tradic. Ale ani slovo o tom, že v Praze byly ruskými tanky způsobeny také ztráty na tradicích, neméně cenných než tradice ruského pravoslaví. Čingiz Ajtmatov přijede do Karlových Varů, pobude pár dní a poskytne rozhovor Československé televizi. Hlavně o složitosti světa, o míru, o novém myšlení, o ekologických hrozbách atd. A opět ani slovo o tom, že před dvaceti lety sem jeho krajané importovali myšlení, které bylo zastaralé už před sto lety. Kdo tu byl vlastně Pilát a kdo Ježíš? Když se mělo začátkem listopadu konat v Praze sympozium o sedmdesátileté existenci československého státu, přijel jako host poslanec německého Bundestagu Helmut Lippelt. Podnik byl rozehnán policií ještě před tím, než vůbec mohl začít. Večer mi pak vyprávěl německý poslanec o tom, jak klepal u dveří pozatýkaných účastníků s nutkavou myšlenkou, že musí nějak pomoct. Řekl mi, představ si, já, Němec, jsem klepal u dveří těch, které pozatýkala československá policie. A já jsem jen s údivem zaznamenal, že v něm  ještě žije jeho osobně se nijak nedotýkající, téměř padesát let stará vina předků. Ajtmatov si nevzpomněl ani na vinu starou pouhých dvacet let.

A pak k nám promlouvá jiná „hvězda“ perestrojky, Fjodor Burlackij. Vypráví nám o Brežněvovi, že to byl hlupák, navíc ještě líný, který měl těžkosti i se čtením, natož s psaním, a který se infantilně dával ověšovat řády. A opět ani zmínka o tom, že právě tento Brežněv učinil zhoubné rozhodnutí, které změnilo v tragickém smyslu osobní osudy milionů Čechoslováků. Ogoňok a Moskovskije novosti, časopisy s pověstí liberálních buldozerů glasnosti, a jejich šéfredaktoři Korotič a Jakovlev se zmohli při dvacátém výročí vpádu na nemastné neslané rozhovory, ve kterých se svědomí ruské inteligence ukrylo za reálně politickou a supervelmocenskou eskamotáž.

Malá útěcha je v tom, že to všechno známe, že víme, že velké národy mají odjakživa snížený práh citlivosti k osudu malých národů, a ani se tedy nedivíme, že se k nám dostávají ohlasy citlivého svědomí jen od pobaltských republik. Jakby ne, tyto národy mají tutéž zkušenost! Když se to tak vezme, ve srovnání s nimi jsme nedopadli tak špatně. Padlých jsme měli jen desítky, nebyli jsme přesídleni ani na Sibiř, ani do Kazachstánu a rusifikace nám nehrozí, spíš mám dojem, že tady rusky čtou již jen disidenti. A to nejobecnější, například fakt, že jsme před ruským objetím patřili mezi desítku nejvyspělejších zemí světa, to je záležitost, která promlouvá spíše k rozumu než ke svědomí, protože na ní nelpí krev.

Vynakládám velké a upřímné úsilí, abych si sám pro sebe tuto hluchotu ve svědomí ruské inteligence omluvil. Chápu děs, ve kterém se toto svědomí zachvívá, když přehlíží sedmdesátileté dějiny revolučního Ruska, a cítím i zoufalství, se kterým se hledá pevný bod, o nějž by se zachytila národní identita. Třeba jim nezbývá sil, aby vnímali to, co způsobili mimo svůj svět. A k tomu mně napadá ještě i něco, co se skoro stydím říci: Možná dostala celá ruská inteligence oběžník, ve kterém stálo, aby se z důvodu politické delikátnosti její svědomí Budapešti a Prahy jednoduše netýkalo, že na to bude čas později. Jestliže by to měla být pravda, pak ovšem pýcha ruské inteligence na nově nabytou svobodu je značně pochybená.

Dal jsem jim tříletou lhůtu a teď jsem zklamán, že ji nevyužili, možná byly tři roky pro svědomí ruské inteligence málo, příliš krátký čas pro tak velký národ. Zatím platí doslova a do písmene to, o čem zpíval Vladimír Vysockij a co si já překládám bez rýmů a bez metra, ale snad autentičtěji takto: „Hleděl jsem z vysoka na hlupáky a tupce, ale odlišoval jsem se od nich jen velmi málo, protože jsem přežil Budapešť bez velké újmy na zdraví a kvůli Praze se mi také srdce neroztrhlo.“

 

Prosinec 1988

 

In: Obsah, leden 1989. Samizdat.

Konec nehybnosti. Praha, LN 1990, s. 159-164, 9.12.1988.

Šimečka, M.: Společenství strachu a jiné eseje. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2003, s. 145-148.