Stalin

zo zbierky esejí Veľký brat a Veľká sestra (2000)

Už v šedesátých letech, když jsem ještě debatoval se studenty, jsem s údivem zaznamenával, že se Stalinovo jméno a jasnější představa o jeho úloze v evropských dějinách posouvá za hranice zapomnění. Dnes se s jeho jménem setkávají už jenom profesionálové historie, politiky a propagandy, a současná mládež si stěží vzpomíná, čím vlastně byl ten tajemný Gruzínec, jehož jméno je obestřeno záhadným mlčením. Četl jsem, že prý při nějakém průzkumu mezi funkcionáři maďarské mládežnické organizace jeden z respondentů odpověděl, že Stalin byl německým generálem. Pro naši generaci, která vyrůstala v pronikavém záření Stalinovy velikosti, je to téměř neuvěřitelné. Byli jsme přece svědky byzantinských orgií okolo jednoho jediného muže, které snad neměly v dějinách obdoby a možná už ani mít nebudou. I ve spaní se nám zjevovala naprosto přesná podoba muže s mohutnými kníry, jehož absolutní moc se na východoevropském a asijském prostoru zdála být bezmezná. Možná skutečně ležel v rukou tohoto muže osud světa, osud míru a války na začátku atomového věku. On představoval socialismus, socialismus byl spojen s jeho jménem, přesto že se dnes tvrdí, jako by právě on byl jenom nějakou anomálií systému. Zatímco on byl systém, on ho nejpodstatněji pomáhal vytvořit. Jiný socialismus než stalinský neexistoval a současný reálný socialismus má ve svém genetickém kódu jeho nesmazatelnou pečeť.
Stalinovi se dostalo ideologické odplaty ještě ve větší míře než těm jeho generačním druhům, jejichž jména pomáhal vymazat z dějin ruské revoluce. Jeho patologická nenávist k Trockému způsobila, že Trocký byl aspoň ve svém negativním obraze neustále přítomen v sovětských dějinách a v ideologickém životě, tak jako byl třeba vepř Snowball neustále přítomen v dějinách Zvířecí farmy. Stalin sám však nefiguruje v sovětských dějinách ani v této podobě, Stalinovi dědicové vyřídili svého velkého učitele téměř dokonale, vyhnuli se ideové konfrontaci s jeho dědictvím a odsunuli ho do řady obyčejných vykonavatelů mystické vůle strany. Snad aby sami zapomněli na exaltované nadšení, které v nich vyvolával, nebo na zmrazující strach, který pociťovali v jeho blízkosti.
Žádná jiná ideologie nemá ve svém rejstříku tak dokonalý trest pro své mrtvé koryfeje. Stalin měl nepochybně vědomí o své historické dimenzi, nebyl to jen politik každodenní politické praxe, posuzoval sám sebe historickými měřítky, měl přesnou představu o své dějinné úloze, sloužil dějinám. Porovnával se s osobnostmi ruských dějin, jak o tom svědčí aféra okolo filmu Ivan Hrozný. Porovnával se jistě s Marxem a Leninem a nepochybně měl pocit, že zasáhl do dějin mnohem významněji než oni, protože převedl teorii do praxe a vybudoval první socialistický stát na světě. Proto tak spěchal s novou ústavou, aby i formálně měl svou novou společnost pod střechou. Vnímal svět v duchu marxismu jako magické divadlo vývoje k velkolepé budoucnosti a jistě si myslel, že položil takové budoucnosti monumentální základní kámen, který bude navždy spjat s jeho jménem. Ruská ideologie se mu odměnila přeřazením do druhé kategorie historických osobností, které jen bezděky plnily svou aktivitou hlubší dějinné poslání. Stalo se tak ve smyslu onoho obrazu o lodi, plující oceánem k spásnému břehu, který sám vymyslel ve své polemice s anarchismem. Pro sovětskou ideologii se stal šíleným kormidelníkem, který vedl loď sice riskantně, ale přes řadu obětí přece jen k vytouženému břehu, jak si to přály dějiny. Ve velkofilmech se mu dostalo jeho místa za velkými štábními mapami, ale jinak byl z dějin vyřazen, jeho díla, jeho striktní za prvé, za druhé a za třetí už nikdo nestuduje, jeho žáci nemají odvahu podrobit analýze jeho éru. Je pohodlnější o něm mlčet. Velký učitel a koryfej vědy skončil hůře než jeho věčný nepřítel Trocký, po němž zůstalo aspoň malé hnutí a vyhraněná myšlenková tradice. Kdo by si to byl pomyslel tehdy 5. března 1953, když všude hořely ohně a třetina zeměkoule byla zahalena černými fábory smutku.
* * *
Stalinovi se ovšem dostalo historické satisfakce jiného druhu. Jeho jméno se sice ztratilo v umělém dějinném propadlišti, které je specialitou sovětské ideologie, ale sociálně ekonomický systém, který Stalin vytvořil, se stal trvalým základem reálně existujícího socialismu.
Nemělo by se říkat, že jeden muž vytvořil celý sociální systém. Proces, ve kterém vznikal sovětský systém, nebyl do posledního detailu řízen z Kremlu. Na začátku ani neexistoval do všech podrobností vypracovaný model, který by Stalin vytvořil v tichu své pracovny a oktrojoval ho potom živému sociálnímu organismu. Sovětský systém se tvořil v důsledku pragmatického poznání a praktických potřeb sovětského hospodářství, nicméně byl vytvořen ve své úplnosti za Stalinova života a při jeho arbitráži.
V době, kdy se Stalin stal svrchovaným vládcem obrovského kvasícího a nejistého sovětského společenství, žádný systém neexistoval. To bylo řekněme v roce 1929. V hospodářském životě vrcholil NEP, země byla spravována fakticky vojenským mechanismem a ani v politické výstavbě neexistovaly přesné normy. V bolševické straně se sice už deset let diskutovalo o tom, jak by měla vypadat sovětská společnost, ale představa socialistického státu narážela na celou řadu ortodoxních marxistických námitek. Téměř všichni revolucionáři původní leninské tradice, které Stalin postupně vyřadil a které později dal i zastřelit, Trocký, Zinověv, Kameněv, Bucharin, Radek a jiní považovali vytvoření despotického, rozsáhlého a všemocného státu za neslučitelné s marxistickou teorií. Byli by raději vyčkávali na poloviční cestě a jen s umírněným programem na světovou revoluci, a pak začlenili Rusko do evropské výstavby socialismu.
Stalin, ač Gruzínec, byl ruštější revolucionář než jeho druhové. Nebyl natolik zatížen emigrací, jeho pobyt ve Vídni na něm nezanechal stopy. Před revolucí studoval jen národnostní otázku a anarchismus. Anarchie u něho vzbuzovala živelný odpor, jeho myšlení bylo myšlením pořádku, jeho texty zjednodušovaly každou problematiku na přehledný řád, spěly rychle k závěru a tomuto jasnému závěru posloužila často i znásilněná skutečnost. Stalin nevěřil na západní Evropu, nerozuměl jejím dějinám ani jejím jazykům, přijal staroslavjanskou ideu o výjimečnosti ruského národa, jeho mesianistického poslání, věřil, že Rusové svými obětmi vykupují budoucnost jiných národů, a že by jim jiné národy měly být jaksi automaticky vděčny. Spojil toto mystické poslání Ruska se socialismem a komunismem, potlačil ve svém okolí racionální pochybnosti a racionální kritiku. Postupně vytvořil ze socialismu, strany, práce a státu mýty, vymykající se naprosto z rozumové sféry. Sovětskému občanu byla vnucena mystická představa, že jeho individuální osud je včleněn do světodějného poslání a že jakákoliv oběť a dokonce i oběť vlastního života dostává v rámci tohoto poslání vyšší posvěcení. Přinášení obětí se stalo denním chlebem. Dodnes nevím, jak by bylo možné tyto oběti spočítat a kdo k nim všechno patří. I když budeme nedůvěřiví vůči číslu dvaceti milionů, které uvádí dnešní disidentské kruhy, i pak vzbuzují oběti počítané v milionových řádech pocit úděsnosti a základní pochybnosti o smyslu takových obětí, i kdyby jimi byla vykoupená skutečná zářivá budoucnost a ne jen pouhý reálný socialismus.
Jakkoliv byl Stalin jistě osobností vyjímečnou, nebyl by asi schopen vnutit exaltovanou socialistickou mytologii národu, který by neměl pro její přijetí předpoklady. Rusko však mělo pro tuto mytologii dějinné předpoklady, protože se dochovalo až do revoluce fakticky nedotknuto základními vývojovými stupni evropského myšlení, jakým bylo osvícenství, všeobecná sekularizace lidského údělu, náboženská a později ideová tolerance, definování lidských svobod a práv a tak podobně. Z Dostojevského víme, že v Rusku se měnily západní ideje v démonická zla. Marxismus přijalo Rusko bez předchozí přípravy a vyložilo si ho po svém. Stalin vědomě usiloval o očistění leninismu od neruských vlivů, v dějinách VKS(b), které s tímto záměrem napsal, či dal napsat, povýšil ideové spory v nepočetné skupině emigrantů na základní osnovu politického výkladu světa, takže se kterýkoliv člověk z hloučku ruských sociálních demokratů zdál být pro pochopení světa důležitější než Roosevelt, Russell, Churchill, Malraux, Husserl, Freud a třeba i Einstein se svou teorií relativity. Ve Stalinově interpretaci se ruské dějiny staly proto dějinami socialismu. Když už pak socialismus podle Stalinovy ústavy vybudován byl, bylo nutné zafixovat v sovětském obyvatelstvu představu o sovětské skutečnosti jako o nejlepší skutečnosti světa, jako o předobrazu budoucnosti jiných národů.
Jsem nakloněn věřit tomu, že Stalin ve své kremelské izolaci byl postižen takovou ztrátou skutečnosti, že nakonec uvěřil tomu výkladu světa, který po řadu let z jeho popudu vytvářela sovětská propaganda. Mám dosud v živé paměti podrobnosti tohoto výkladu světa, v němž se jevila sovětská skutečnost jako dokonalá realizace lidských snů o nové společnosti a v němž všechny ostatní společnosti na evropské půdě jen dožívaly poslední dny úpadku a konce. Pamatuju se, jak tento obraz dokonalosti dokonce i zpětně ozařoval velikostí ruskou minulost, takže se vše jevilo tak, jakoby i všechny počátky moderní civilizace s vědeckými objevy, s kulturními a intelektuálními iniciativami měly svůj původ v Rusku. Bylo to groteskní už tehdy, ale ideologicky je to vysvětlitelné: tento falešný výklad světa chránil vyvolený národ a jeho vůdce před dezintegrací z hrozného poznání, že Říjnovou revolucí nezačala nová epocha dějin, že v globálním měřítku zůstalo vlastně vše při starém, že Rusko se sice za strašných obětí stalo polem velkého sociálního experimentu, že však výsledek tohoto experimentu nadále budí oprávněnou pochybnost. Kdyby Stalin i jeho dědicové připustili pochybnosti tohoto druhu, byl by Sovětský svaz postižen zničující ideologickou dezintegrací již mnohem dříve. Proto se dodnes tato dezintegrace Sovětským svazem jenom plíží, abych použil slovo, jež sovětská propaganda sama vymyslela.
* * *
Věříme v poctivost úmyslů ruských revolucionářů a v opravdovost jejich snu. Ruská revoluce nebyla žádným palácovým převratem anebo jihoamerickou či africkou pseudorevolucí, ve kterých jde obvykle jen o to, aby se jedna skupina plukovníků dostala do sedla na úkor druhé skupiny. Původní revolucionáři si moc neužili plodů moci, někteří umřeli z přepracovanosti, jiní zahynuli jako oběti fatální sebeničící choroby všech revolucí. Ruští revolucionáři snili o tom, jak předloží lidu výsledky svého revolučního zaujetí, rovnost a svobodu, spravedlnost a laskavost, blahobyt a rozvoj bytostných sil člověka. Věřili také, že z lidu vytvoří nové společenství úplně jiného typu, že změní lidskou povahu. Ve dvacátých letech došli postupně k poznání, že sen se rozplývá, že sociální skutečnost se tvrdošíjně brání měnit se v předpovídaném směru a tempu. Stalin byl jedním z prvních, kdo pochopil, že sny blouznivců zůstanou sny a že realita revoluce má své vlastní zákony, ke kterým se musí přihlížet. V jednom bodě historického vývoje začalo být jasné, že ideál blouznivců se posouvá za hranice žijících generací a že především slíbený blahobyt nelze vydupat ze země proti působení ekonomických zákonů. Stalin vědomě podporoval aspoň tvorbu iluzí, podporoval tvorbu náhražek skutečného blahobytu. S pozoruhodnou otevřeností přiznal, že dal moskevské metro vybavit architektonickou nádherou proto, aby občané žijící v tísni a bídě aspoň v této podobě okusili z oněch plodů blouznivců.
Ale pořád tu ještě existovalo tíživé břemeno onoho nadčasového poslání revoluce jako počátku nové epochy. Čekání hrozilo revoluci rozložit. Jestliže nebylo možné naplnit ono poslání v původní verzi, dát žijícím generacím hmatatelnou satisfakci za přinesené oběti, bylo nutné najít náhražku, která by vykazovala stejnou historickou výjimečnost, velikost, která by opájela a udržovala lid při vědomí, že to všechno skutečně stálo za to. Bylo by krásné, kdybych mohl ve Stalinových spisech objevit onen bod, ale není v nich nic takového, žádné jasné vědomí, že hlavní teď už není blahobyt, rovnost, svoboda a spravedlnost, že hlavním smyslem revoluce je moc, moc, jaká tu nikdy předtím nebyla, moc v celém svém majestátu, moc šířící strach, ale i obdiv a úctu, posvátnou bázeň i opojení. Ne, ve Stalinových spisech to nikde takto není řečeno, ale při pozorném čtení lze ve Stalinových projevech vysledovat nový akcent na sílu Sovětského svazu, na jeho moc, bezpečnost, schopnost neúhybně čelit úkladům zvenku i zevnitř. Nadčasové poslání revoluce se transformuje od cílů sociálních na cíle mocenské. Sovětský svaz se postupně stává velikým, mocným, nerozborným, schopným zasadit každému zdrcující úder, armáda a policie a vůbec všechny nástroje moci se dostávají do privilegovaného postavení. Tato přestavba cílů byla už dokončena, když dal Stalin vypracovat novou hymnu namísto Internacionály. Text hymny tlumočil přesně nové pojetí Sovětského státu, ve slovech o velikosti, nerozbornosti a věčnosti je přesně to, co tam Stalin chtěl mít. Michalkovův text nezvítězil v soutěži asi jen proto, že v dalších slokách, které se už dnes nezpívají, byla výslovně opěvována Stalinova zásluha na vytvoření mocného státu, ale hlavně proto, že básnicky reflektoval onu transformaci cílů revoluce.
Netvrdím, že k této transformaci došlo jen proto, aby byla ukojena Stalinova touha po moci, Stalin se o toto opojení z moci a velikosti vydatně dělil se svým lidem. I když v tomto případě mu neposkytl podíl na skutečné moci, ale jen podíl na jejím abstraktním majestátu. Lid se mohl těšit z pocitu, že je podílníkem velikosti, součástí nerozborného lidského společenství s celoplanetárním posláním. Tak jako v jiných případech byly v Rusku předpoklady pro takové prociťování národní výjimečnosti a slávy. Ruská historiografie uctívala všechny svoje sjednotitele, byť byli sebekrutější. Ruští carové, tito úhlavní nepřátelé všeho pokroku a hrobaři svobody se stali v revolučním státě velikými za své zásluhy o rozšíření moci ruského státu, dobyvatelé a kolonizátoři byli bezostyšně zařazeni do genealogie veliké současnosti. Sovětské historické velkofilmy dávaly divákům nepokrytě najevo, že do panteonu současnosti se vejde každý, kdo nějakým způsobem přispěl k velikosti Ruska, k vzrůstu jeho moci a k rozšíření jeho hranic, byť za cenu porobení jiných národů. Vlastenectví bylo tak nadřazeno abstraktním sociálním cílům oné západní ideologie, kterou byl původní marxismus.
Sovětský stát, onen paradoxní výtvor antietatistického marxismu, se stal inkarnací revoluce, cílem hodným všech obětí, které byly přineseny. Vojáky oblékl Stalin do jiskřivých uniforem se zlatými odznaky moci, policii vybavil nekontrolovanou mocí, diplomaté sovětského státu se začali zjevovat na zahraničních recepcích v carských livrejích, lidu byly předváděny velké státní obřady, při kterých se tajil dech. Když se Stalin objevil na ochozu mauzolea, vypukl jásot, jakého se nedostalo v historii žádnému mocnáři. Najednou tu opět byl cíl, pro který bylo nutné přinášet oběti, prostředky, které za nepředstavitelně těžkých podmínek vyprodukovali lidé prvních pětiletek, plynuly do bezedných zdrojů státní moci, ekonomové breptali o skupině A a skupině B a vždy se našlo dost argumentů, aby skupina A byla rozvíjena přednostně.
A pak se ukázalo, že to vše bylo prozíravé, ba geniální, protože díky těmto obětem ve prospěch státu se Sovětský stát ubránil Hitlerovi a po válce tu stanul v ještě větší slávě a moci, dělící se o vládu nad světem jenom s pyšnými a blahobytnými Američany. Revoluce nedala svým dětem ani zlomek z amerického blahobytu, ale mocensky je postavila na roveň Američanům a před někdejší slávu evropských velmocí. Kdo by se odvážil tvrdit, že je to málo, že revoluce měla vlastně původně jiné cíle, že chtěla vyvést z bídy a zaostalosti lid, a ne vybudovat mocný stát? Nacházelo se dost důkazů o tom, že lid tuto novou ideologii přijal za svou, že připíjel omámeně na Sovětský svaz a jeho velikost, že se pro tuto náhražku revolučních ideálů dřel do úpadu, že bez velkého vzrušení spočítal oběti na životech, které si zešílevší moc vyžádala, a přešel k dennímu programu. Stalinovi možná ani tato ideologická transformace nepřipadala neorganická. Používal marxismus ke svému obrazu přes třicet len a vytvořil z něho poslušný nástroj poddávající se všem pragmatickým potřebám sovětské moci. Je pravděpodobné, že až do konce svého života žil v přesvědčení, že teprve v jeho interpretaci došla teorie židovskoněmecké provenience svého nejdůstojnějšího naplnění ve věčném státě a věčné moci.
* * *
Transformace původních revolučních cílů ve státní velikost a moc měla přirozeně destrukční účinky na jejich původní internacionální tradice. Stalina přestal zajímat internacionální charakter marxismu už ve třicátých letech, když dospěl k přesvědčení, že světová revoluce se odkládá na neurčito. Stalin si ani žádnou světovou revoluci nepřál, protože by nutně zkomplikovala budování sovětské moci a zrelativizovala nadčasové poslání Sovětského svazu. Stalin vnutil celému mezinárodnímu komunistickému hnutí osudovou myšlenku, že jeho základní povinností vůči komunistickému ideálu je podporovat za všech okolností Sovětský svaz jako inkarnaci předchozího revolučního zápasu.
Proto mu nepřišlo zatěžko neblaze zasáhnout do čínské revoluce, rozvrátit jednotu Španělska, vést rozsáhlou kampaň proti tzv. sociálfašismu, přepadnout Finsko a posléze uzavřít pakt s Hitlerem. Stalin byl hluboce přesvědčen, že vše, co prospívá prvému socialistickému státu na světě, prospívá současně i mezinárodnímu komunistickému hnutí a že v tom smyslu nesmí být těžké pochopit i ty nejkrkolomnější převraty v sovětské politice. Pod Stalinovým vlivem byl vnesen do mezinárodního dělnického hnutí osudový imperativ bezpodmínečné věrnosti Sovětskému svazu, Stalinovi a sovětské zahraniční politice, imperativ bezpodmínečného souhlasu s tvářností sovětského socialismu a imperativ bezvýhradné víry v dobrý osud socialismu vloženého do rukou Ruska. Teprve po letech se v pamětech Stalinových současníků objevuje v plném významu schizofrenické pustošení, které tento imperativ vyvolával v duších oddaných komunistů. Potlačoval rozum, kritické myšlení a tvůrčí snažení, měl zmrazující vliv na intelektuální aktivitu v komunistickém hnutí a fakticky umrtvil nepředpojaté zkoumání sociální skutečnosti. Měl rozhodující vliv na to, že marxismus vstoupil do konfrontace s novými skutečnostmi druhé poloviny tohoto století naprosto nepřipraven a v totální defenzívě vůči západním sociálním vědám. Nemluvě o tom, že sovětská skutečnost zůstala bezbranná v konfrontaci s materiálním, technologickým a vědeckým pokrokem v kapitalistickém světě.
A tak zůstal už jen onen majestát moci jako základní argument. Už jen z toho důvodu se ho nemohli vzdát ti, kteří přišli po Stalinovi a kteří plaše odsoudili jeho zneužívání moci. Celá ideologická přestavba však už byla dokonána a zakořeněna v hodnotovém systému sovětské společnosti jako spona držící mnohonárodnostní stát pohromadě. Ve všech krocích sovětské politiky posledních dvacet let bylo tomuto principu fakticky obětováno celé mezinárodní komunistické hnutí, bylo mu obětováno spojenectví s čínskou revolucí i možné spojenectví s evropskou intelektuální levicí, které nezůstalo než sečíst své oběti z desítek let ideové dezintegrace. Byl to konečně tento princip moci, který odehnal pochybnosti před rozhodnutími zavést vojenskou silou pořádek v roce 1956 v Maďarsku a v roce 1968 v Československu, i když si bylo možné spočítat na prstech, že se těmito činy drasticky sníží věrohodnost oficiálně vyhlašovaných principů nezasahování do vnitřních věcí jiných států a že z mravní věrohodnosti sovětské ideologie zůstanou jen trosky.
Kromě mocenského principu je všechno ostatní na sovětské ideologii jen ornamentem, jsou to pietní relikvie, kterými se ideologie moci upamatovává na původní cíle revoluce a na původní ideové zdroje. Je asi nevhodné tvrdit, že celá tato transformace je dílem Stalinovým. Stalin ji ovšem ideálně ztělesňoval. Byla to ideologie spjatá s celou historickou situací Ruska a jen jiná kosmická síla by byla s to tuto transformaci neutralizovat. Přes toto konstatování se z ruských dějin posledních padesáti let vynořuje neodbytná a vzrušující otázka, zda ve skrytu, v myslích Stalinových obětí, v myslích devastované ruské inteligence, rozehnané do celého světa a doma pokořené, neležely obrysy jiné budoucnosti revolučního Ruska, budoucnosti méně mocensky majestátné, ale lidštější a adekvátnější blouznivým představám ze začátku tohoto století.

In:
Šimečka, M.: Ztráta skutečnosti. In: Kusý, M. – Šimečka, M.: Veľký brat a veľká sestra. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2000, s. 148-156.