Ruská ideologie

zo zbierky esejí Veľký brat a Veľká sestra (2000)

Ruská ideologie hájila na začátku hlavně legitimitu revoluce a méně už jednotlivé kroky praktické politiky, které sovětská vláda podnikala. Lenin sám odmítal zobecňování těchto kroků a varoval před jejich kopírovaním v jiných zemích. Bránil jenom zásadní řešení převzetí moci, diktaturu proletariátu, svazek dělnické třídy s rolnictvem a pod. Ochotně však připouštěl, že jednotlivá opatření válečného komunismu jsou čistě pragmatická, vynucená konkrétní situací a zaostalostí Ruska. Legitimitu revoluce však hájil Lenin tvrdě, až fanaticky. S odstupem více jak šedesáti let se Stát a revoluce jeví jako kniha téměř maniakální. Především v oné úporné snaze vyložit ruskou revoluci jako legitimní dítě marxismu a celého evropského dělnického hnutí. Člověka dnes napadá, že by se ruská revoluce celkem dobře obešla bez tohoto rodokmenu, protože měla na své straně především váhu historické skutečnosti.
Jenže taková je už vlastnost ideologií. Všechna reformační hnutí v křesťanství tvrdila, že jsou jedinými legitimními vykladači Písma, občanské revoluce se dovolávaly antických a racionalistických kořenů. Říjnová revoluce tedy chtěla být legitimním dědictvím evropské komunistické tradice. Jakoby ani bolševici nebyli schopni nést břemeno vlastní historické úlohy a aby si ulehčili, natahovali zoufale ruce po svých předchůdcích. Kdoví z jakých temných dějů v sociální minulosti přichází toto pudové nutkání vidět nové skutečnosti opřeny o známé ideologické tradice.
Jisté vysvětlení této ideologické mánie je možné také hledat v celkové nejistotě bolševických vůdců, kteří najednou stanuli na neprobádaných cestách. Proto usilovali o takovou interpretaci své revoluce, která by ji předvedla evropskému dělnickému hnutí ne jako anomálii, ale jako skutečné vyústění evropské tradice. Jako takovou ji mělo evropské dělnické hnutí také zaštítit. Proto Lenin neváhal rozejít se s celou sociálně demokratickou ortodoxií a rozdělit evropské dělnické hnutí striktními podmínkami Třetí internacionály. Podařilo se to celkem snadno, protože proti ortodoxním výhradám a pochybnostem tu stála hmatatelná skutečnost diktatury proletariátu, moc soustředěná do rukou marxistické strany a budoucnost otevřená pro realizaci dávného snu. Proto také přeběhla valná část evropského dělnického hnutí na stranu konkrétní moci a tak byla zchlazena pýcha západoevropského ideologického centra na celou ideotvornou tradici a předpokládané vůdcovství v sociálních přeměnách.
Svůj první velký zápas ruská ideologie vyhrála. Část evropského dělnického hnutí jí uznala jako skutečné legitimní vyústění tradice a druhá část ji aspoň uznala jako neoddiskutovatelnou skutečnost, důsledek rozkladu ruského státu. Toto vítězství bylo dovršeno všeobecným uznáním i mimo dělnické hnutí. Téměř všichni významní evropští intelektuálové, a to nejen levého zaměření, přitakali revoluci a právu ruského lidu spravovat si své věci po svém, bez ohledu na mínění západní Evropy. Vždyť kromě literatury nebylo na starém Rusku nic dobré. Nešlo však jen o toto rozumové uznání historické skutečnosti. Revoluce vyvolala vlnobití i v těch vrstvách vědomí, které doprovázejí - více než jsme ochotni přiznat - racionální úsudek. Vlnobití bylo emocionální, revoluce v Rusku vysílala do Evropy magickou záři a byla nadšeně pozdravována jako úsvit nových časů. Dostalo se jí básnických epitet a dostala se tak mimo analytickou soudnost. A to na jedné i na druhé straně. Odpůrci ji proklínali jako dílo Antikrista a mistrovský kousek všech destruktivních sil světa. Její vyznavači blouznili o vykoupení a novém počátku lidských dějin a recitovali Bloka a Majakovského. Pro střízlivé hodnocení faktů nebyla vhodná doba. Bylo po velké válce, která zanechala po sobě pachuť krve a u vzdělanců potvrdila smutné přesvědčení o bezmocnosti rozumu zabránit pudovému vraždění. Ruská revoluce vyvstala na chmurném obzoru jako příslib naděje, jako jediný podnět k historickému optimismu. A tak všichni ti evropští vzdělanci, kteří toužili po naději a nemohli už žít s destruktivní skepsí, zahrnuli ruskou revoluci svou láskou. Šlo sice o vztah k pouhému sociálnímu procesu, ale ideologie převedla lidský vztah k tomuto procesu do emocionální oblasti, a tak byl kořeněn slovy láska, nenávist, oddanost, zrada, odpuštění a tak podobně.

***

Řada evropských vzdělanců spojila s touto nadějí život, nejméně dvě generace přijaly zjednodušené schéma, podle něhož byl pozitivní postoj k ruské revoluci jakousi trestí pokrokovosti, tímto postojem byl člověk vlastně definován ve světě, ve kterém měl na výběr ještě nacionalismus, fašismus, americký izolacionismus, konzervativismus a nejrůznější autoritářské politické koncepce. Tato revoluce však nežádala jen shovívavé přitakání, ale vášnivou oddanost a lásku. Již v tomto prvotním stadiu vyvolávala ruská ideologie v evropském vědomí jistou křeč.
Nevytvořila by v něm však zdaleka takovou spoušť, kdyby žádala jen prosté schválení. Ruská ideologie žádala stále více. S postupem let nešlo už jen o přitakání revoluci, ideologie žádala, aby i všechny etapy v rozvoji Sovětského Ruska byly přijímány se stejnou nekritickou láskou. K posvátnému nimbu revoluce přirůstaly nové kruhy: místo Lenina Stalin, s ním plán industrializace, pětiletky, jednotná indoktrinace, byzantinismus, místo avantgardy socialistický realismus, pak moskevské procesy, válka s Finskem a rozdělení Polska, válka proti hitlerovskému Německu, poválečná expanze, vytvoření východního bloku, sovětské atomové bomby, zásah proti Maďarsku a tak dokola až k invazi do Československa a čínsko-sovětské konfrontaci. Bylo toho dost i na tři generace.
I v tomto případě argumentovala ruská ideologie stejným způsobem jako v době revoluce. Sovětský svaz byl vydáván za jedinou možnou realizaci dávného snu, za jediný praktický socialismus, který se osvědčil, za jedinou výspu pokroku ve zpátečnickém světě, za budoucnost jiných zemí, za rodiště všeho nového a životaschopného v oblasti materiální výroby, sociální organizace, vědy, kultury, umění atd. Přes největší nehoráznosti a nepravdy se ideologie přenášela vzýváním objektivních společenských zákonitostí. Připouštělo se sice, že některé skutečnosti sovětské reality nejsou přímo v souladu s obecnou představou nejlepší alternativy, ale objektivně k ní přece jen směřují.
Tak jako v případě revoluce převáděla ideologie rozumovou soudnost do fanatického zajetí víry, lásky, nenávisti a naděje. Po evropských vzdělancích, kteří už jednou schválili revoluci, žádala ideologie, aby schválili všechno, co z ní vyplývalo. Jestliže ruská revoluce byla legitimním dítětem evropské socialistické tradice, je také sovětská skutečnost jejím legitimním pokračováním. A kdo řekl "a", nesmí se bát říci "b". Tato ryze ideologická argumentace slavila mezi levými intelektuály nemálo úspěchů. Po letech se dokonce zdá, jako by vědomě přinášeli ruské ideologii posvátnou oběť a dobrovolně přijímali jho ideologického imperativu.
Ujala se dávná lež o jakési kolísavosti intelektuálů, kterou si vymyslel Lenin, aby odrazil zhrození ruských vzdělanců nad brutalitou, která doprovázela upevňování bolševické moci, a svou autoritu propůjčil této lži i Maxim Gorkij. Ruská ideologie touto lží zbavila rozum a vzdělání jejich přirozených atributů, skepse, zdrženlivosti, nepředpojatosti, tolerance, hloubkové analýzy a jiných cenností. Už tehdy dávala najevo, že se oddanost a poslušnost bude oceňovat v socialistické společnosti více než přednosti rozumu. Ideologie dávala intelektuálům za příklad lid, jeho orgiastické nadšení, manipulovaný třídní cit a jiné mystické vlastnosti. Kupodivu se jí podařilo odzbrojit rozum. Mnozí intelektuálové jakoby přijali onen vnucený pocit méněcennosti v rozhodné oddanosti revolučním cílům a vědomě usilovali o splynutí s falešným lidovým nadšením. Přijali onen odzbrojující imperativ: buď jsi pro, anebo jsi proti! Jsi-li pro, pak musíš přijmout novou skutečnost přes její stíny: krvavé divadlo, které ti nabízí, orgiastický kolektivismus, ve kterém bolesti rozumu léčí píseň, ovace při projevech, pocit sounáležitosti k druhým, zahledění do budoucnosti a pod.

***

Potíží rozumu přibývalo úměrně s léty, která se rozkládala mezi revolucí a sovětskou skutečností. V dějinách sovětského socialismu je několik období, která natáhla rozum evropských vzdělanců na skřipec. Nemyslím přitom na několik hladomorů ve dvacátých letech, na zjevnou bídu, kterou dlouhá porevoluční léta ruskému lidu přinesla. Nemyslím ani na řadu sociálních problémů, které nová skutečnost v Sovětském Rusku vyvolala, jako například přídělové hospodářství, obrovské množství bezprizorných dětí, byrokracie atd. To byly všechno problémy, které přirozeně vyplývaly z revoluce a nebylo potřebné si nad nimi lámat hlavu. Konečně v těch letech bylo Sovětské Rusko v ideologii vždy spíše příslibem budoucnosti než nějakou ideální realitou. A i sovětská ideologie sama ještě před úplnou ztrátou skutečnosti tyto problémy připouštěla a žádala čas na jejich řešení. Ve třicátých letech však už byla ruská ideologie méně tolerantní. Se vzestupem Stalinovy autority a jeho výzvami k sovětské hrdosti, jež se mísily už tehdy s nacionální hrdostí ruskou, se stále více vystrkovaly do popředí úspěchy a začaly se skrývat problémy. Ruská ideologie byla stále více citlivá na kritiku sovětské skutečnosti. Pamatuji se na zážitek z četby dvou knížek André Gida o Sovětském svazu. Četl jsem je jako vzácné libri prohibiti na začátku padesátých let. A ještě předtím jsem četl ohlasy té bouře výčitek, nadávek a obvinění ze zrady, kterých se André Gidovi po napsání těchto knížek dostalo. Čekal jsem tedy, že najdu v těchto knihách zásadní politickou kritiku sovětského systému. Ke svému údivu jsem však v knihách našel jen několik výhrad k monopolní sovětské propagandě, ke skrývání nepříjemných skutečností, k přílišnému kolektivismu ve výchově dětí, k podceňování individuálních rozdílů atd. Na první pohled to byla kritika dobromyslná. A přesto ruská ideologie reagovala tak, jako by se André Gide dopustil svatokrádeže, zrady své lepší minulosti, a navíc urážky sovětského lidu za srdečnou pohostinnost, kterou západnímu spisovateli poskytl.
Gidova aféra byla jenom předehrou ke zkouškám rozumu, stejně jako třeba sjezd sovětských spisovatelů, na kterém Bucharin a Gorkij rozmetali naděje evropské literární avantgardy na uznání moderny. Jenže ruská ideologie už jela na jiném koni a západní spisovatelé se nestačili divit.
Ideologický šok zažili intelektuální souputníci sovětské skutečnosti až v souvislosti s moskevskými procesy. Ruská ideologie žádala v tomto případě oběť nejvyšší. Žádala úplné popření rozumu, potlačení pochybností, vzdání se lidskosti a všech humanistických tradic. Doslova žádala, aby každý, kdo nechce být obviněn ze zrady revoluce a socialismu, křičel: zabte je, zabte je, zrádce a špiony! Když se probíráme dobovou literaturou, zmocňuje se nás úžas nad stupněm znásilnění rozumu, ke kterému se ideologie už dopracovala. Sovětská oficiální interpretace procesu si nedávala ani příliš záležet na tom, aby byla nadměrně přesvědčivá, a přesto se mezi levými intelektuály v Evropě šířila sofistická cvičení, která dělala všechno pro to, aby nemusela pohlížet do očí holé pravdě. Jaké argumenty se tu hromadily! A jak málo bylo těch, kteří byli s to přiznat, že jde jen o poslední dějství krvavého zápasu o moc. Ale jak mohli něco takového říkat ideologičtí zajatci velkého snu lidstva o spravedlivé společnosti, když právě to tvrdili její nepřátelé z buržoazního, trockistického a fašistického tábora? Ideologická obluda, kterou kdysi uvedl do socialistické ideologie August Bebel - totiž: uvažuj, jakou hloupost jsi udělal, když tě chválí nepřítel - strašila po nocích něžná srdce literátů a umělců. Ve dne museli projevovat mužnost a schvalovat ve jménu starého snu ono chladné moskevské střílení. Všichni, kdo složili přísahu ve jménu pokroku, revoluce a socialismu, se zmítali v ideologické křeči. Střílení nebylo možné vysvětlit rozumem; aby se nemuseli vzdát naděje, vzdali se komunisté raději rozumu a ponořili se do temné a iracionální jeskyně, ze které se dějiny jeví jako řetěz spiknutí, zrad a úkladů. Proslulá kniha Velké spiknutí, která vznikla v této jeskyni, je nejpříšernější knihou z té doby. Avšak tak jako mnohé knihy, předvedla dokonale schopnost ideologie vytvořit jakousi temnou paralelní skutečnost, spojenou s pravou skutečností snad jen sousledností času. (1)

***
????????????????????????????????????????????????????????????
(1) Mluvím tu samozřejmě o té nejobecnější motivaci dobrovolného "zajetí". Při podrobném průzkumu se objeví řada jiných příčin, které vedly evropské intelektuály k setrvávání v hypnotickém okruhu ruské ideologie. Je to nesmírně zajímavý průzkum, jak mě o tom přesvědčuje studie George Watsona: Did Stalin Dupe the Intelektualls? (Macmillan, 1977)
??????????????????????????????????????????????????????????????

To, že ruská ideologie si podržela i v této zvrácené podobě svou schopnost držet v zajetí mnohé evropské intelektuály, bylo ovšem dáno sousedstvím fašismu a nacismu. Pohled na Evropu byl beznadějný. Člověk měl na výběr v podstatě jen tři orientace: komunistickou, žádající všechno, anebo nic, nacistickou, od kořene barbarskou, a britsko-francouzskou, která jako by právě v té kritické době chtěla předvést slabost a nerozhodnost demokracie. Není třeba se divit tomu, že při tomto skromném výběru si vzdělanci nechávali pro sebe svůj děs nad únikem ruské ideologie od skutečnosti a dali přednost Stalinovi před Hitlerem.
Ruská ideologie se jim za tuto věrnost odměňovala dalším mrskáním rozumu. Sovětský svaz uzavřel dohodu s nacistickým Německem, obsadil západní Polsko a vojensky napadl Finsko. Bylo nad síly rozumu pochopit tyto kroky prvního státu dělníků a rolníků. Kdo do té doby vnímal Sovětský svaz stále v jeho tradiční úloze, kterou mu přisoudila ideologie evropského socialismu, totiž v úloze realizátora nadějí, které chovalo skoro sto let evropské dělnické hnutí, nerozuměl ničemu.
Sovětská ideologie považovala za prospěšné udržovat iluzi o vykupitelské roli Sovětského svazu. Šířila představu, že Sovětský stát je vlastně státem všech dělníků a rolníků na světě, že je jejich třídní vlastí, a že tedy i jeho obrana a podpora ve vlastní zemi je svatým třídním posláním. Ideologická verze skutečnosti se však od Stalinova nástupu k neomezené moci příkře lišila od pravé skutečnosti. Sovětský svaz se choval tak jako každý jiný stát, totiž sobecky, nacionálně a snažil se před neodvratným konfliktem zajistiti si co nejlepší postavení. A tu bral Sovětský stát do úvahy všechny tradiční koncepce strategické, hospodářské a politické, které byly jako vystřižené z tradic ruského samoděržaví a které jakoby kopírovaly sobecké chování ostatních světových velmocí. Sovětský svaz se choval v souladu s postavením evropské velmoci. Jenže tato role byla neslučitelná s ideálem, ke kterému vzhlíželi ti, kteří do Sovětského svazu vložili svou víru, naději a lásku.
Ideologie se pokoušela o nemožné, vyložit novou a starou roli Sovětského svazu jako příklad dialektické jednoty. Vytáhla z arzenálu staré marxistické zbraně a pokoušela se boj s nacistickou agresí vyložit jako staré známé imperialistické dobrodružství, se kterým nemá mít dělnická třída nic společného. Obětem agrese se radilo, aby si své národní poroby nevšímaly, protože nejdůležitejší je, aby Sovětský svaz, naděje mezinárodního proletariátu, zůstal mimo imperialistický konflikt. Bylo štěstím pro tuto hanebnou ideologickou konstrukci, že jí nebylo poskytnuto dost času na rozvinutí, protože po napadení Sovětského svazu se všechno rázem změnilo a v řekách krve, kterou prolil sovětský lid v boji s nacistickým Německem, se na všechno zapomnělo. Ale ze vzpomínek komunistických vzdělanců, kdysi obyvatelů moskevského hotelu Lux, dodnes vane zoufalství z traumatu, které tehdy rozum utrpěl.

***

Od těch dob je sovětská skutečnost a praktická sovětská politika noční můrou komunistické ideologie. Od třicátých let se zmítá v neustálých rozporech mezi ideologizovanou verzí této skutečnosti a jejím pravým obrazem, který se třeba vyjevuje až opožděně, jako například po Stalinově detronizaci, a pak způsobuje totální a pomstychtivou deziluzi. Nejvíce tehdy, když je ideologie přinucena vyznat se z absurdní a dlouhotrvající lži. Tyto časté debakly způsobují, že se na monolitní stavbě sovětské ideologie vyskytují stále zřetelnější zkorodovaná místa.
V éře reálného socialismu je už obratná a taktická lež organickou součástí sovětské ideologie a nikdo se tomu ani moc nediví. Po uplynulých zkušenostech byl přijat obecný předpoklad, že Sovětský svaz je jednou ze supervelmocí, bránící především národní zájmy a strategií rovnováhy, na které závisí další existence lidského rodu, a že by tedy bylo přehnané žádat po něm, aby se choval v souladu s představou idolu, která je stará více jak třicet let. Spíše ze setrvačnosti se v sovětské ideologii samé udržují zbytky této představy, ale zdá se, že se jí nepřikládá velká důležitost. Navenek, když je potřebné setřít nějaký škraloup na sovětské skutečnosti, se použijí sice konfuzní termíny nadnárodních třídních zájmů a proletářského internacionalismu, ale jejich interní interpretace je jasná a zřetelná. To se ukázalo například v jednáních československých představitelů v Moskvě po invazi v roce 1968, kdy měly strategické a vojenské argumenty neskonale větší váhu než fráze, předkládané oficiální ideologií veřejnosti.
Ideologická traumata, která stačily utrpět tři generace levicově orientovaných vzdělanců v Evropě v souvislosti s ruskou ideologií, ztrácejí s postupem času na závažnosti. To však nic nemění na tom, že samo postavení ruské ideologie je tragické. Není to tak tragické pro sociální skutečnost samu, protože ta se rozvíjí svými přirozenými cestami. Ztráta skutečnosti ovšem zbavuje stále zřetelněji ideologii schopnosti pozitivně do jejího rozvoje zasahovat. Jsou to dva světy, které se od sebe ustavičně vzdalují. Podoba těchto dvou světů je naprosto rozdílná a i její tvůrci tuší, že při pokusu o přiblížení by se ideologická verze skutečnosti rozpadla. Proto také každý takový pokus o přiblížení vyvolává strach a paniku.
Bohem nadaný český básník napsal ve třicátých letech verše, které svou hudebností a světlem lákaly jak bludičky v bažinách:
Znám zemi blízko pólu,
znám divukrásnou zem...
A tak to šlo dál a tou zemí byl Sovětský svaz. Vládl v té zemi "muž s čelem sedláka" a to byl Stalin. Byla to ta nejlepší země na světě. Básník sice v Sovětském svazu byl a ve své knize Neviditelná Moskva vzpomínal na surrealistické zážitky, které ho tam potkávaly. Avšak o sovětské skutečnosti nevěděl vůbec nic. A přece zval do této země všechny milence světa.

In:
Šimečka, M.: Ztráta skutečnosti. In: Kusý, M. – Šimečka, M.: Veľký brat a veľká sestra. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2000, s. 131-139.