Pokusy o reformu

zo zbierky esejí Veľký brat a Veľká sestra (2000)

Poznání toho, že vlak vší naděje, vlak nového Jeruzaléma, vlak spásy zoufalých vzdělanců, vlak ruské revoluce jede po slepých kolejích, se dostavilo dost brzy. Poznali to tradicionálové dělnického hnutí, sociální demokraté, byli si toho vědomi i revolucionáři prvního sledu, jako třeba Rosa Luxemburgová. Prosté pozorování syrové skutečnosti a srovnání této skutečnosti s předrevolučním idealismem vyvolávalo zákonitě pochybnosti o tom, zda je ruská revoluce vhodnou pěstounkou komunistického snu, jak ho vytvořila negace vlastnické společnosti v devatenáctém století.
I v Rusku samém nebyla o pochybnosti jistě nouze. Pro ruské vzdělance, pro ruskou kulturu založenou na slavjanofilské tradici a na vědomí zvláštního poslání Ruska, pro ruskou šlechtu, pro celý ten podivný a kouzelný svět, který oživují současné sovětské filmy při adaptacích ruských klasiků, pro celý tento svět byla revoluce zajisté spíše realizací Dostojevského Běsů, než pokusem uskutečnit západoevropskou utopii sociální spravedlnosti.
Pochybnosti samotných revolucionářů pak překryla vždy zásada věrnosti k sociálnímu zemětřesení, které rozpoutali a které je nutně překvapovalo svou zběsilostí. Jejich pochyby se proto promítaly do frakčních bojů a do zvláštní bolševické terminologie, která už byla natolik posunuta od skutečnosti k ideologii, že dnes působí až groteskně. Stačí si otevřít nějakou starou knihu a vystoupí před námi svět sporů o permanentní revoluci, o linii Kominterny, o pravé a levé nebezpečí, o vrůstání koncesionářů a kulaků do socialismu, o zostření či nezostření třídního boje, o to, jestli už byl Lenin v roce 1905 bolševikem, nebo ne, a tak podobně. Ve skutečnosti je to vše jen ideologická dělostřelba, která doprovázela Stalinovu transformaci revoluce do té podoby, v jaké se potom petrifikovala a v jaké později dorostla jen s malými kosmetickými úpravami do reálného socialismu. Všechny pokusy o kritiku, všechny pokusy o reformu, všechny pochybnosti pravé i nepravé, všechna ta zoufalství zrazené víry byly Stalinovou rukou shrnuty na jednu hromadu zahnívajících odpadků buržoazní ideologie a trockismu jako jejího předvoje. Uvnitř Ruska už nikdo neměl možnost změřit sociální skutečnost nepředpojatě a vyslovit kritiku existujícího.
Až Stalinova smrt pohnula strnulým obrazem sociální skutečnosti, který ideologie žárlivě střežila. Opatrně vyslovované pochybnosti se brzy proměnily v slibné vření a sovětské myšlení se dostalo v několika málo letech k tušení propasti, která se rozevřela mezi ním a sociální skutečností. U některých sovětských vzdělanců budila hloubka této propasti pokušení zdolat ji, u jiných a především pak u etablovaných koryfejů a strážců sovětské ideologie budila spíše strach z nepředvídatelného. A tak byla šance promarněna.
Chruščov sám a celé jeho protistalinské vedení si uzavřelo cestu k prozření tím, že pod tíhou pragmatické mocenské nutnosti odoperovalo Stalina s jeho šíleným despotismem od sovětského systému, systém ponechalo neporušený a všechno zlo zabalilo do ideologického samoznaku "kultu osobnosti". Tato operace sama je tím nejzářnějším příkladem ideologické bezmoci a vypovídá o podstatě ideologie obsažněji než cokoliv jiné. Otevřela se sice cesta "zpět k Leninovi", která se mnohým v té době jevila jako nejslibnější východisko z krize, ale brzy se ukázalo, že ani sebepoctivější zkoumání Leninova díla není schopno vytvořit podnět pro podstatnější reformu stalinského socialismu. Po všech ideologických dobrodružstvích padesátých let, kterým sám Chruščov vtiskoval pečeť improvizace a svérázné lehkomyslnosti, byla zavedena opět přísnost a ideologie se stala služkou mocenského pragmatismu. Z chruščovovské éry zůstalo poučení, že je lepší neříkat raději k podstatným problémům sociální skutečnosti nic, než snovat naivní utopie o dohnání a předehnání, o obzorech komunismu, o mravním kodexu komunistu, což všechno dohromady se pak za pár let stane předmětem lidového vtipkování.
Tato polovičatost a mocenská závislost na uchování pohodlného systému zmařila možnosti změny, které byly výjimečností doby dány. Ta vedla také k poměrně nedramatickému pádu nejoriginálnějšího sovětského představitele v celých dějinách Sovětského svazu. Řečník naplněných stadionů a enfant terrible světové politické scény odešel na sovětský způsob, ze dne na den, tiše odmanipulován svými nejbližšími spolupracovníky. Lid, který mu ještě před týdnem jásal organizovaně vstříc, si přečetl noviny a šel klidně do práce, protože už dávno si zvykl na apatické "eto ně naše dělo".
Ze všech těchto důvodů se nestalo chruščovovské období počátkem podstatnější reformy a podstatnějšího zamyšlení nad krizí systému a nad možnými východisky z této, snad tehdy jen tušené krize. To však opět neznamená, že pro sovětskou skutečnost bylo chruščovovské období bezvýznamné. V tomto období se sovětská společnost rozešla s nejúděsnějšími stalinskými praktikami a to nebylo málo; Chruščov se postaral o důkladnou profanaci Stalinova obrazu, takže už nikdy nebylo možné vzkřísit ho k velikosti. V tomto období se ustálily jisté normy zákonnosti a relativní slušnosti, které už asi nebude lehké změnit. Ideologickým excesům byly ulamány rohy a sovětská společnost jistým způsobem znormálněla i ve styku se světem, v konzumní oblasti, zbavila se mesianistické posedlosti a původní nadřazenosti, stala se prostě realističtější. Od té doby je všechno reálné předem dobré, reálný a realistický je totéž jako dobrý, skvělý, vynikající. Od té doby zná sovětská ideologie jen jedinou pochvalu pro politiky z protivníkova tábora, nazývá je realistickými, to jest těmi, kteří uznávají tvrdou realitu sovětské moci.
Vzhledem k možnostem se toto všechno zdá být málo a vzhledem k současnému stavu v artikulaci lidských práv a v artikulaci současných nároků na zodpovědnost vůči společnému světu všech lidí ještě méně. Ale vzhledem k stavu sovětské společnosti ve třicátých a čtyřicátých letech, jejíž děsivost svět tehdy ani příliš nevzrušovala, je to mnohem a mnohem lepší. V každém případě je to aspoň předpoklad k lepší budoucnosti.
Z těchto a mnoha jiných důvodů nevznikl v SSSR nikdy teoretický a tím méně praktický projekt reformy s jakous takous nadějí na uskutečnění. Hloubka bídy a utrpení, ze které se vynořil reálný socialismus, mu dává v očích sovětské veřejnosti přece jen punc pokroku pociťovaného v nejběžnějších lidských dimenzích. A to mu zaručuje jistou stabilitu, protože vždy je účinnější argumentace při srovnání toho, co bylo, s tím, co je, než při srovnávání toho, co je a co by mohlo být. Skutečné pokusy o reformu vznikly vně sovětského systému, v jeho méně stabilních odvozeninách ve východní Evropě, kde nepůsobilo tak bezprostředně břemeno minulosti a kde se odlišně projevovalo i spojení s jinou tradicí politického života.
* * *
Tvrdí se, že berlínské bouře z roku 1953 byly první známkou pozdějších krizí ve východní Evropě a osamělých pokusů vymanit se z oktrojovaného systému, který zřetelně projevoval známky nepříslušnosti. Možná je to tak, i když tu tehdy chyběla delší ideová příprava, která je tak charakteristická pro pozdější procesy v Polsku, Maďarsku a Československu. Jinak je to pořád stejný snímek: sovětské tanky projíždějí městem a po prvé se zkouší onen později už běžný model pacifikace pobouřeného lidu. I v Berlíně došlo k sebekritikám, k dodatečné formální omluvě dělníkům za přehnané zvýšení norem a všemu tomu, co už dnes tradičně patří k sovětskému "crisis management". To znamená i s tím pozadím cizích vlivů, zákeřné práce cizích rozvědek a prostoduchého lidu, který hned neprohlédl tuto hru a dal se svést k demonstracím proti svým nejvlastnějším zájmům. A pak přísahy, že se všechno bude dělat jinak, že se rozšíří socialistická demokracie a bude se více dbát na hlas lidu a na jeho potřeby a tak podobně, jak to už chodí. Vše s vědomím, že hlavním poučením je především selhání moci, a že tedy hlavní reforma se bude týkat mocenských mechanismů, aby bylo vyloučené podobné selhání.
Živelný výbuch v Berlíně otřásl ovšem onou prvotní bezstarostností, s jakou se mnozí východoevropští vzdělanci přihlašovali k revoluci a přejímání sovětských zkušeností. V tomto případě byl významný zvlášť otřes, který berlínské události připravovaly názorové soustavě takových levicových intelektuálů, jako byl Brecht, Havemann, Heym a jiní.
Kritické impulzy a hlubší zamyšlení nad podivnými cestami, po kterých kráčel východoevropský socialismus, se šířily z center neklidu jak kola na vodě. Mocenské elity si nemohly dovolit víc než tradiční sebekritiku a přiznání chyb, které ponechávaly politický systém a ideologii beze změny a chyby sváděly na nedokonalé zvládnutí systému a ideologie; v podstatě tu vydávaly příznaky arteriosklerózy za projevy dětských nemocí. Používaly tak stejný postup jako bolševici v prvních dvou desítiletích, vycházejíce z toho, že socialismus je ve východní Evropě nový jev, a proto si musí odbývat nevyhnutně své dětské nemoci, přesto že opak byl pravdou: poruchy systému se projevovaly od začátku proto tak zřetelně, že byl ve východní Evropě uplatňován politický systém, který už vykazoval známky opotřebovanosti a neodpovídal stupni vývoje východoevropských zemí.
Východoněmecký otřes z roku 1953 měl ovšem na další vývoj v NDR stabilizující vliv, přivedl SED k poznání hranic moci a na další léta propůjčil východoněmecké vnitřní politice jistou opatrnost, uvážlivost a především respekt před ekonomickou skutečností. Snad je možné říci, že poučení vyvozené z této první krizové situace východní Evropy ušetřilo východoněmeckému politickému vedení hlubší a ostřejší krize pozdější. Neodstranilo ovšem příčiny obecné krize politického a hospodářského systému.
Polský pokus o reformu měl už onu klasickou povahu, kterou později prošly téměř všechny východevropské země. Předcházela mu rozsáhlá ideologická příprava, která měla podobu řeky, z úzkého pramínku se rozlila v mohutné řečiště. Je to vždy až neuvěřitelně stejné. Z nudných novin a časopisů se najednou stanou trháky, z diskusí o esoterických otázkách literatury a umění se přejde k závažným problémům politickým, probudí se staré křivdy, stará ponížení a národní urážky, staré lži stojí najednou nahé na pranýři veřejnosti. Jiskry neklidu proniknou do mocenských struktur a tam se spojí často s naprosto odlišně motivovaným podzemním prouděním. Systém zasévá totiž i do mocenských elit křivdy a umrtvuje jejich potencionální energii.
Z takových a jiných, často osobitých a vlastně náhražkových ideových podnětů, které substituují artikulované politické myšlení, se rodí klima reformy. To všechno se děje ve svazující ideologické kazajce, která nedovoluje, aby se věci nazývaly pravými jmény a aby se diskuse vedla z jasně definovaných politických platforem. Proto snad mají pokusy o reformy ve východní Evropě takové kouzlo. Namísto jasných politických formulací s běžným pojmovým aparátem evropského politického vývoje vymýšlejí obrazy, metafory, alegorie, takže jsou více poezií a divadlem než politikou. Gomulka řekl v 56. roce, že někteří představitelé strany zacházeli v minulosti se stranou jak s poplužním dvorem. Musel jsem si najít ve slovníku, co je to poplužní dvůr. O to efektnější se mi pak zdálo být toto přirovnání.
Nechci samozřejmě tvrdit, že v Polsku nebyly specifické podmínky pro ten typ vření, který tam v padesátém šestém roce propukl. Svým způsobem bylo Polsko nejzralejší pro poznání, že oktrojovaný systém vykazuje vážné poruchy. Vzhledem ke všem zkouškám, kterým byl polský národ podroben za války, měl morální právo spravovat si svou "rzecz pospolitou" sám i se všemi riziky, které to přináší. Nepochybně byl citlivější na sovětské dálkové řízení než ostatní členové socialistického tábora. V řízení polských věcí projevoval Sovětský svaz také mnohem menší velkorysost než třeba v případě Československa. To vyplývalo jistě i z osobní averze Stalinovy vůči polské hrdosti a nacionalismu. V Polsku byla též jediná církev ze všech východoevropských zemí, která odolala trvalému tlaku k zestátnění. Skutečnost, že kolektivizace zůstala na poloviční cestě, potvrdila v polském vývoji staré Stalinovy obavy z masy nezávislého rolnictva.
Polský vývoj v padesátém šestém roce definoval za celou východní Evropu potřebu reformy a v kritice existujícího systému vytýčil všechny základní postuláty, které byly celým dalším vývojem v Polsku i jinde jen potvrzeny. Nedělo se to přirozeně přímo v mocenském centru, ale na půdě univerzit, časopisů, dělnických rad, prostě v nově probuzené veřejnosti. Četli jsme v té době vše, co se číst dalo, protože Poláci říkali přesně to, co jsme se snažili pochopit. Když se do Československa dostalo nové číslo Po prostu a v něm třeba článek od Kolakowského, nebo Kultura s nějakou diskusí spisovatelů, byly to vždycky svátky.
Jenže polský pokus o reformu měl v celé své typičnosti také typický konec. Osudy východoevropských politiků jsou plny mimoděkých tragédií. Snad ani nevědí, nakolik svými osudy zastupují zmařené možnosti celých národů, ztracená léta a marnou snahu. Takto zástupná byla třeba cesta Gomulky od patetického reformního politika k zatvrzelému praktikovi moci, který žaluje v Moskvě na Dubčeka a který je nakonec sám vydán na pospas lidové zlobě a odvolán pro symbolické "poruchy vidění". Lepšího epitafu se mu nemohlo dostat.
Celý polský pokus zanechal na hospodářském a politickém systému jen málo stopy. V jeho průběhu vyšlo už tehdy najevo strašlivé dilema moci: jakákoliv hlubší reforma klade v konečném důsledku vždy i otázku základu celého politického systému, to značí otázku vedoucí úlohy strany v té podobě, jak je zakotvená v sovětské praxi. A to už není jen teoretická otázka, je to otázka, která novým způsobem vyvolává z minulosti duchy třídních bojů, protože zpochybňuje "historické právo" nové třídy na neomezenou vládu v rámci "vedení, vnášení, vychovávání a jiné obětavé práce pro lid". Na této otázce se rozbil polský pokus a rozbily se i ostatní. A po celá další léta se jen hromadily ty poruchy systému, které byly zřejmé už v roce 1956. Polská hospodářská těžkopádnost se prohlubovala a všechny pokusy v rámci systému ji popohnat na evropskou úroveň v konečném důsledku selhaly. Nejneuvěřitelnější je, že je tomu už čtvrt století, co bylo zřetelně rozeznáno, v čem je nutné oktrojovaný systém změnit, aby měl nějakou naději na slušné fungování. Nezměnilo se nic a po dvacetipěti letech se zmítá celý hospodářský a politický systém v hluboké krizi, která už není žádnou dětskou nemocí, ale jen a jen materializací mocenského egoismu a ideologické zaslepenosti. Tato zaslepenost není samozřejmě typicky polskou nemocí, je to stará ruská nemoc, která se prostě šíří jako epidemie.
V Maďarsku se dělo v padesátém šestém roce v základě totéž, co v Polsku. V hlavních rysech byla maďarská kritika havárií oktrojovaného systému, jak k nám promlouvala třeba z diskusí v Petöfiho kroužku, totožná s kritikou polskou. A také reforma se vynořovala z daných potřeb prakticky v těchže obrysech, modifikována snad jen těsným sousedstvím jugoslávské zkušenosti se samosprávou. Samozřejmě se projevovala i maďarská specifika, daná anamnézou Rákosiovské éry, brutalitami, které po odhaleních vyvolaly mnohem větší otřes než v Polsku. V Maďarsku se však nenašel záchrance Gomulkova typu, a tak vývoj překotně směřoval celkem k logickému rozpadu celého systému se všemi průvodními zjevy. Až z maďarského pokusu zaznělo ono zdrcující poznání, že stabilita nových systémů ve východní Evropě není ani zdaleka tak věčná, jak o tom vypovídaly oficiální projevy. V rychlém sledu se dospělo až ke koaliční pluralitní vládě a k volání po neutralitě. Sovětská vláda si nedělala iluze o budoucnosti své věci v Maďarsku a použila jedinou možnou zbraň, kterou v takových případech má k dispozici. Chruščov jednal v dané chvíli ne jako příznivec reforem, ale jako stratég sovětské moci a všechno skončilo krveprolitím a popravami viníků ve starém stalinském stylu. Ideologie se postarala o klasickou rekonstrukci kontrarevoluce, aby všechno dostalo staré revoluční posvěcení.
Pro dějiny socialismu, přikrášlované od Stalinovy smrti humanistickými rysy z Marxova odkazu, byly maďarské události úderem do hlavy, z kterého to dodnes hučí. Bylo vynaloženo obrovské ideologické úsilí, aby se na tento úder zapomnělo, avšak opakující se zásahy podle maďarského modelu vyvolávají staré trauma neustále ze záhrobí.
Rozdrcení maďarského pokusu o reformu mělo zvláštní následky. V přímém protikladu k míře ohrožení, kterému byl celý systém v Maďarsku vystaven, tu došlo k nejmírnější normalizaci, která byla ve východní Evropě zaznamenána. Jako by tu přece jen zapracovalo podvědomí, které nedovolilo vnutit zemi ve stejné podobě systém, který tak jednoznačně odmítla. Na rozdíl od Polska a na rozdíl od Československa byl v Maďarsku po roce 1956 budován reálný socialismus s velkou obezřetností a s nebývalým respektem k rozumu. Původní hesla, se kterými Sověti odevzdali Maďarům Kádára jako předsedu nové vlády a která do jisté míry brala ohled na skutečnost, nebyla v následujících létech zapomenuta a normalizace probíhala mírně a jakoby ve vzájemné shodě mezi novou mocí a zhřešivším lidem. To se projevilo ve všech sférách, a dokonce v postupu vůči inteligenci, která se výrazně podílela na vzniku reformního programu a kritice stalinského systému. Maďaři prokázali schopnost vyvodit z národní katastrofy realistické poučení. Systematicky, krok za krokem a bez ideologického ohňostroje přizpůsobovali reálný socialismus obecným lidským potřebám. Ponechali nedotknutou vnější fasádu mocenské struktury a vnější vazbu na tak zvané socialistické společenství, o nichž věděli, že jsou to sovětské ideologické svátosti, jejichž znehodnocování Sověti netrpí, a v tichu a bez pozornosti vnějšího světa obrušovali drobnými reformami hrany systému. Vytvořili program hospodářské reformy podle racionálních hledisk a neprovokovali rozsáhlými politickými souvislostmi. Kádár využil šoku z padesátého šestého roku a všeobecného poznání o ohrožení národní existence a uzavřel s lidem zvláštní typ společenské smlouvy, který jinde ve východní Evropě neexistuje. V té smlouvě se praví, že národ bude tolerovat celkovou nepřirozenost národní existence, pokud vláda bude postupovat rozumně, vytvoří předpoklady k slušnému životu, zajistí poměrné bezpečí před zvůlí a zajistí i relativní dobrou funkci zpětné vazby mezi ní a lidem. A jako přídavek všechny ty typické maďarské možnosti pro ventilace nespokojenosti v rámci malé domácí svobody vyjadřování, psaní a vtipkování. V Kádárovi věnovala sovětská vláda Maďarům ideálního muže pro realizaci takové společenské smlouvy. Za celou dlouhou dobu své vlády Kádár nepodlehl mystickým svodům čistého mocenského pragmatismu, nepodlehl jako jiní úplné ignoranci lidového vědomí a staral se o to, aby měl když ne manifestační, tak aspoň klidnou a uváženou podporu značné většiny národa. Tak vznikl zvláštní fenomén celé východní Evropy, neefektní produkt malých a promyšlených reforem, maďarský reálný socialismus, který se sice zúčastňuje na manifestacích jednoty, ale současně zajišťuje svému lidu tu nejlepší možnou existenci v rámci daných možností. Vypracoval solidní mechanismus při zvládání krizových situací hospodářských i politických.
Maďarský fenomén je o to pozoruhodnější, že se tak viditelně odráží na debaklu polském a československém. Zdá se však, že sám netouží po tom, být dáván za vzor, a pracuje tiše, v ústraní, poučen už před léty o tom, že velká sláva a potlesk na otevřené scéně se ve východní Evropě nevyplácí. Ve srovnání s Maďarskem se jeví československá a polská historie posledních desíti let přehlídkou ztraceného času.
Maďarsko je sužováno tak jako ostatní státy východní Evropy systémovou krizí, ale důležité je, že reformou vytvořený mechanismus je schopen zvládnout její havarijní projevy. Je pozoruhodnější ne v samotné technologii ekonomických procesů jako spíše ve zvláštní technologii politického a ideologického kompromisu, který vytváří předpoklady pro přijetí nutných ekonomických opatření, jako je třeba zvyšování cen, racionalizace atd. V Polsku a Československu, kde ideologická nabubřelost svázala osud politické moci s vražedným cenovým moratoriem, se každá havárie, každé zvyšování cen, nedostatek a všechny důsledky hospodářské těžkopádnosti projevují nebezpečnými výbuchy nenávisti vůči straně. V Maďarsku je společnost schopna snést nepopulární ekonomická opatření s jistým porozuměním pro nevyhnutnost takových kroků a dokonce snad i oceňuje, že se jí nic nenalhává a že se tak chrání před ještě horšími důsledky, přešlapováním na místě a hrozbou totálního zhroucení.
Budoucnost zhodnotí maďarské zkušenosti pravděpodobně mnohem důsledněji. Již dnes je však jisté, že ze všech pokusů o reformu vykázalo jen Maďarsko slušné výsledky a svým dnešním stavem ještě zvýrazňuje propastnou hloubku prohraných šancí ve východní Evropě.

In:
Šimečka, M.: Ztráta skutečnosti. In: Kusý, M. – Šimečka, M.: Veľký brat a veľká sestra. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2000, s. 172-180.