Od utopie k diktatuře

zo zbierky esejí Veľký brat a Veľká sestra (2000)

Ideotvorná aktivita lidského rodu v sociální oblasti ho doprovází na celé dosavadní cestě dějinami. Konečně, pro lidskou mysl byly záhady lidského chování v sociálním celku asi stejně přitažlivou výzvou jako záhady přírody, záhady lidské duše a záhady boží. Tato mysl věděla už od začátku, že člověk je nejen jediný rozumný tvor na zemi, ale též jediný skutečně sociální tvor a že ho bez této sociálnosti nelze ani definovat. Proto také v celkové sumě poznání, které lidstvo postupně hromadilo, zaujalo přiměřené místo i poznání sociální. Řekové dovedli přesně popsat sociální organizaci svých měst a uvažovat o efektivnosti této organizace. Pozoruhodné na tom všem je, že za dva a půl tisíce let se jejich úvahy nápadně podobají našim. Leckterý Sokratův žák, a nemusel by to být právě Platón, by se se svými znalostmi asi neuplatnil při výrobě umělých hmot, ale po malém zaučení by mohl úspěšně zastávat funkci předsedy národního výboru na menším městě. Tak strašně moc se toho zase nezměnilo.
Podobnost sociálních problémů, se kterými lidstvo bez přestání zápasilo, umožňuje dnešnímu člověku číst záznamy o válkách, vzestupech a pádech států a jejich vládců, o problémech sociálních skupin, vzpourách a revolucích, o snahách vytvořit spravedlivá společenství s vnitřním souladem, s jistým porozuměním. Náš současník se bez těžkostí přenese přes tisíce let nebo jen přes staletí a hned všemu rozumí, dovedl by dokonce poradit. Lehce v něm vznikne pocit, že se lidé z dějin příliš nepoučili a dopouštějí se v sociálních záležitostech pořád stejných chyb a hloupostí. V takovém postřehu je pro nás vždy skryto i určité překvapení, protože jsme odchovanci vývojové teorie a ideje pokroku. Domnívám se, že takové překvapení není na místě: předmětem sociálního poznání byly především lidské vztahy ve společnosti, a ty nepodléhají natolik změnám jako vztahy výrobní. S výrobními vztahy se sice dobře spekuluje, ale i tak se nakonec projeví vždy jako lidské vztahy, a pak je na místě překvapení. Proč nejsme stejně překvapeni tím, že všichni ti dávno mrtví lidé, kteří večeří s Ježíšem, prožívají srozumitelné pochybnosti a úzkosti! A proč nejsme překvapeni, že nás dojímá naivní blbec, který zbožňuje kurvu a sápe se s mečem na větrné mlýny? Ať se moderní sociální poznání pokouší sebevíc transponovat lidské vztahy do vztahů měřitelnějších a zpředmětnělejších, stejně to vyjde nakonec na jedno. V sociální skutečnosti se všechny scientistní konstrukce projeví nakonec stejně jako lidské vztahy a současníci se svými činy a postoji se připodobní dávno mrtvým lidem.

***

Ve svém předdělnickém stádiu jsem se zabýval jakousi inventarizací ideí, které se pokoušely vytvořit model lepší, když už ne dokonalé, organizace lidské společnosti. Zjistil jsem, že se lidé zabývali takovým modelováním lepšího řádu ve všech historických epochách, bez výjimky. Nejen to, představy o takovém dokonalém řádu se často zmocnily různých nespokojenců natolik, že byli ochotni za jejich uskutečnění bojovat, a dokonce i položit život.
Hojnost výskytu takové ideotvorné činnosti se měnila v závislosti na tempu sociálního pohybu v jednotlivých historických epochách. V klidných érách, bez velkých válek, politických a ideových bouří vznikalo takových modelů méně, a také méně vzrušovaly nespokojence. Avšak v uzlových bodech evropských dějin byly takové modely konstruovány jeden po druhém a přibývalo jejich stoupenců. A nejen to, některé představy z těchto projektů si přisvojovala náboženská a revoluční hnutí, hnutí utlačovaných tříd a skupin a ozdobovala jimi své, většinou realističtější a méně nadčasové prapory. Tak tomu bylo třeba v období reformace a ve velké epoše emancipace neprivilegovaných sociálních skupin a emancipace utlačovaných národů po francouzské revoluci. A pak přesáhl tento proces do dělnického hnutí.
Tato souvislá tvorba modelů lepší společnosti není překvapující. V souvislém dějinném pohledu se nejeví vztahy mezi lidmi v nijak zvlášť příznivém světle. S malými výjimkami jde většinou o přehlídku zabíjení, vykořisťování, zotročování a tak podobně. Při setkání s jinou civilizací ve vesmíru by lidstvo mělo těžkosti předvést návštěvníkům bez hanby ve zkratce vlastní dějiny. Není tedy divu, že se lidé pokoušeli vymyslet pro vzájemné vztahy takový řád, který by vyloučil podobné hanebnosti. V každé epoše bylo pro tvorbu modelu lepší společnosti dost důvodů. Překvapuje spíše, že se vládnoucí skupiny ve všech epochách pokoušely přesvědčit veřejnost, že samy představují tu nejlepší možnou formu vlády, jaká tu dosud byla. Kupodivu tato tendence se udržuje dodnes. A najde se vždy dost placených historiků a apologetů existující moci, kteří se postarají o to, aby takové hodnocení přešlo i v psané podobě do dějin. Římští historikové byli v tomto ohledu ještě dost vkusní, zřejmě až tištěné slovo a jeho masová účinnost vyvolaly orgie patolízačství a účelových lží, které se dodnes valí z radia a televize. Ve světle této skutečnosti jsem nikdy dost nechápal, proč královna Alžběta dovolila obyčejnému herci Shakespearovi, aby líčil ve svých královských tragédiích její vlastní předky jako zběř krvelačných zrůd. Kdybych měl více píle, našel bych asi vysvětlení v příslušné shakespearovské literatuře. Toto nepochopení pro královnu však vyplývá spíše z mého občanství v reálném socialismu, kde je apologetický vztah k sociální skutečnosti a jejím průkopníkům nejvlastnější součástí státní ideologie a vyúsťuje do extáze při všech historických výročích.
Někdy se tvrdí, že ony projekty lepší společnosti, jak je známe z literatury, jsou produktem živelné lidové touhy po lepším uspořádání světa. Tím se chce říci, že jsou to nerozumné sny, založené spíš na citovém pobouření z existujícího stavu než na rozumové abstrakci. Možná jsem sám něco takového kdysi napsal. Jenže při pečlivějším zkoumání těchto projektů se ukazuje, že právě ony jsou víc plodem "čistého" rozumu, než cokoliv jiné. Proto také jsou, kromě schlaraffenlandských pohádek a jiných lidových sociálních pohádek, výtvorem typických intelektuálů svých epoch. Jsou to východiska z hoře, v našem případě je to hoře z rozumu.
Před dobovým intelektuálem vystupovaly sociální vztahy, opředené tradičními mýty, jako dění vymykající se rozumu. Lidská historie se mohla rozumu snadno jevit jako proces řízený neznámými ďábelskými silami, anebo zlými bohy. To konečně vyplývá z fatálního pojetí dějin, jak jsou interpretovány v některých partiích bible nebo v antických tragédiích. Dobový intelektuál pocítil pravděpodobně absurditu sociálních vztahů mnohem dříve než absurditu individuální existence. Modely lepší společnosti měly tuto absurditu zrušit, měly dát sociální skutečnosti řád, který by odpovídal rozumu. Jsou to, dá-li se to tak říci, vědecké konstrukce, projekty, opírající se o "poslední slovo vědy".
Když jsem například četl Platónovu Ústavu, připadala mi rozumářská, chladná a bezcitná ve své logice. Neuměl jsem si představit, že by mohl s platónským komunismem souviset exaltovaný komunismus starokřesťanských domových společenství, komunismus středověkých sektářů a praktický komunismus sektářských enkláv v nejrůznějších novodobých hnutích. A přece je to první čistá idea komunismu, rozumově zdůvodněná, ne pouhý odlesk vzpomínky na zlatý věk prvobytné pospolitosti. Pak jsem si představil Platóna, jak sleduje v aréně soud aténského lidu nad Sokratem. Sedí u nohou svého učitele a jeho rozum je mučen demagogií a stupiditou obvinění, která jsou vznášena. Aténská demokracie se mu jeví jako statistický průměr omezenosti, tuposti a nevzdělanosti. Sokrates to už všechno zná, a proto se nebrání.
Ústava je zřejmě hluboce ovlivněna traumatem Sokratova konce. Je to čistý rozumový projekt, který nahrazuje lidské vztahy umělými konstrukcemi, které sledují jen jeden účel: udržet nadlidský řád. Rozum se odvrátil od "nečisté" lidskosti, vyměřil každé třídě přísně hranice její působnosti, odvrátil se od slabých, nedovoluje ničemu lidskému, dokonce ani umění, aby odvádělo lidi od účelu jejich existence, a tím je řád, rozumný, logický a neotřesitelný řád.
Hledal jsem později Platónovy vlivy v novějších projektech "rozumných" států. Vždy tam něco bylo, jako by všichni četli Platóna. U Mora a Campanelly se to dá předpokládat. Ale četl Platóna slovenský dělník Chlumecký, anebo americký novinář Bellamy? A přece jakoby všichni kopírovali Platónův komunistický vynález. Souvislost je širší. Autoři ideálních projektů společenského řádu kopírovali prostě abstraktní přístup k řešení sociálních problémů, nahradili v utopickém projektu lidské vztahy vztahy rozumnými, které odpovídají funkcím společenského řádu tak, jako třeba jednotlivé součásti odpovídají funkci stroje.
To je hlavní příčina toho, že jsou všechny takové konstrukce nedemokratické, autoritářské, elitářské a diktátorské. Demokracie je z funkčního hlediska "nerozumná", je schopná realizovat jen takové sociální projekty, pro které se vysloví většina obyvatelstva obce. A taková většina je vždy jenom výrazem průměru, je výrazem průměrného rozumu, průměrných tužeb, průměrné odvahy a průměrné vzdělanosti. Retardační schopnost takového průměru je obrovská. Rozum ve své čisté touze po sociální dokonalosti zavrhuje demokratické řešení na samém začátku. Rozum dává při řešení takové úlohy přednost elitářské diktatuře, která vnutí rozumné řešení zaostalému průměru. Tvůrci takových rozumných projektů dokonalého sociálního řádu zatajují obvykle sami před sebou příští nevyhnutelnost zabít ve jménu nového řádu příslušný počet lidí, kteří nejsou ochotni vzdát se průměrného rozumu, průměrných tužeb a průměrné odvahy. Jsou to intelektuálové a většinou se bojí krve. Tuto úlohu převezmou jiní a utěší se vědomím, že dokonalost řádu si přímo vyžaduje nějaké ty lidské oběti. Vítězný rozum se pak zpije krví natolik, že rychle zapomene, o co vlastně šlo.
Takové jsou cesty rozumu v projektování dokonalé organizace lidské společnosti. Člověk by si mohl myslet, že s tím Platón začal proto, aby se pomstil oné průměrné demokratické lhostejnosti, která vydala smrti jeho učitele.

***

Po celou dobu, co píši tyto poznámky, se vyhýbám slovu utopie, i když projekty, o kterých hovořím, jsou utopiemi. Vyhýbal jsem se tomu slovu proto, že slovo utopie si okamžitě vynucuje výklad, který je nejběžnější. Že totiž jde o takový projekt sociální organizace, který je ve své ideální podobě už předem neuskutečnitelný. A to je pravda jen zčásti. Utopie jsou uskutečnitelné, a dokonce se dnes a denně uskutečňují, jak na to upozornili třeba Šestov a Berďajev, nebo Huxley a Orwell.
Absolutistické monarchie si kladly řadu utopických cílů a leccos se pokusily realizovat. Josef Druhý rušil mnišské řády, protože byly "nerozumné". Francouzská revoluce byla utopická a jakobínská diktatura byla realizací utopie. Pařížská komuna byla celá utopická. Pruské císařství se také zabývalo utopickými projekty. Napoleon byl pronásledován utopickými vizemi. Ruská revoluce byla utopická už jen vzhledem k místu a času, ve kterém se uskutečnila, a přece realizovala celou řadu utopických projektů, například vymazala ze sociální mapy samostatně hospodařícího rolníka. Všechny diktatury, které kdy v Evropě vznikly, se opíraly o patetické podloží utopických plánů. Mussolini přece nechtěl nic jiného než obnovit slávu a velikost Římské říše. Hitler chtěl dobýt svět a proniknout do Indie jako Alexander Makedonský; navíc chtěl vyhubit v Evropě hned několik národů.
Ať nás neruší vědomí o tom, že utopie chtěly vždy nějakým způsobem zajistit štěstí příštím generacím. Vždyť právě o to jde, sociální štěstí není přesně definovatelné, a proto se s ním dá zacházet podle libovůle. Utopie oktrojovaly sociální skutečnosti především rozumovou konstrukci a tak automaticky dávaly přednost funkčnosti před lidskostí.
Diktatury nevznikají z únavy nad demokratickou průměrností, jak se často tvrdí, z únavy ze stagnace a sociálního přešlapování na místě. V jejich přípravě se vždy vyskytuje nějaký prvek sociální utopie, mají se stát nástrojem k uskutečnění odvážné reformy přesahující odvahu statistického průměru obyvatelstva. Proto jsou schopny na samém začátku získat podporu odvážných a zoufalých, nespokojených a unavených, vzdělaných a aktivních lidí. Znovu a znovu se opakuje stejný proces, část lidí se nadchne pro slib vnutit konečně sociální organizaci rozumný řád. Tak se uskutečňují utopie. Zpravidla ztroskotají v realizaci hlavních cílů a zanechají po sobě horu mrtvol, ale tak jako tak vyryjí nesmazatelné stopy do dějin lidstva. A po čase, třeba na jiném místě, začíná všechno znova.
Skoro vždy se při realizaci utopických vizí nahrazují lidské vztahy funkčními z hlediska vyšších cílů nějakého programu, revoluce, státu, vůdce a tak podobně. Taková funkčnost se posléze musí projevit rostoucí brutalitou a odlidštěním celého systému. Ale vždy se najde nějaké snadné vysvětlení. Kupodivu je právě rezistence rozumu vůči takovým vysvětlením nedostatečná. Možná to souvisí s tím, že století vědeckého a technického rozvoje přeneslo svůj obdiv k abstraktní čistotě, funkčnosti a efektivnosti strojů na stejné kvality v organizaci společnosti.
Je to hrozné říkat, ale z hlediska všech těch rozumářských projektů dokonalé společnosti byl nejfunkčnější společenskou organizací nacistický koncentrační tábor, než degeneroval ve vyhlazovací soustrojí. Nejmenší počet lidí tu udržoval v naprosté poslušnosti masu heftlingů, pracovní využití bylo dokonalé, pořádaly se sportovní zápasy a v neděli vyhrávala hudba pochody. Platónovi by se to líbilo, protože jedině pochodovou hudbu uznával jako funkční státní umění.

***

Marx zavrhl utopické třeštění své doby. Utopické pokusy Fourierovy a Owenovy považoval za sociální příštipkaření. Marx si byl vědom základních slabostí socialistické a komunistické utopie. Věděl, že nestačí zavrhnout starou společnost a pokoušet se přesvědčit lidstvo, aby se přestěhovalo do falanstér. Marx už byl dítětem vědeckého pokroku a hledal objektivní zdůvodnění pro zavrhnutí staré společnosti a pro komunistickou budoucnost. Proto tak přilnul k politické ekonomii, kde si sliboval najít takové zdůvodnění.
Přitažlivá síla utopií byla však vždy větší než síla vědy. Marx svedl úspěšný zápas o přenesení důrazu z komunistického programu na hnutí, definoval postavení dělnické třídy a rozpracoval metody materialistického průzkumu dějin. Ale rozum, zoufalý nad stavem společnosti, se přece jenom uchyloval k utopii. Marx vybral z politické ekonomie teorii nadhodnoty. Udělal z této teorie základní argument: proč by si měl podnikatel přisvojovat část dělníkovy práce? Je to nejen zločinné, ale příčí se to rozumu! A tento utopický argument kráčel pak dějinami. Před lety jsem se procházel se starým anglickým marxistou reálně socialistickým městem. Zašli jsme na pivo. Anglický marxista se díval na polité stoly, špinavou podlahu, na hosty v textilní výbavě šedesátých let a zeptal se: co se děje s nadhodnotou? S jakou nadhodnotou? zeptal jsem se já. S Marxovou nadhodnotou, řekl Angličan. Nevěděl jsem, co se děje v socialismu s Marxovou nadhodnotou, ta zůstala trčet společně s jinými utopickými argumenty marxismu v 19. století, trčí tam vedle teorie zrušení státu, vedle požadavku zrušení policie a stálé armády a vedle celé té Marxovy říše svobody s překonáním odcizení a podobnými filozofickými sentimentalitami.
Marx neunikl utopii především proto, že převzal z její výstroje požadavek elitářské diktatury jako jediné možné podoby moci, která bude s to nastolit nový řád. Marx věděl, že socialismus představuje příliš radikální přestavbu společnosti, než aby na ni stačily demokratické metody. Měl o demokracii stejně špatné mínění jako Platón, v evropských demokratických institucích své doby viděl jen kamuflovaný nástroj diktatury buržoazie, a především asi nevěřil na to, že by kdy bylo možné jednapadesát procent voličů přesvědčit o tom, že komunismus je přede dveřmi jako koruna všech dosavadních společenských řádů, protože tak to ve filozofii dějin vychází. Voliči všech zemí se dodnes zajímají o mnohem přízemnější věci, dotýkající se bezprostředně jejich života, než o filozofii dějin. Dokonce i v reálném socialismu nabízí kandidát, i když to nemá zapotřebí, protože nemá protikandidáta, svým voličům raději školku, prodejnu potravin nebo přeložení zastávky autobusu než nějakou nejasnou ideu zaměřenou do budoucnosti. Za Marxova života věděla o jeho teoriích a o jeho vizi socialismu a komunismu fakticky hrstka lidí. V konkrétním dělnickém hnutí převládaly tradeunionistické tendence. Utopie je ve svých začátcích vždy opuštěná, zneuznaná a podceňovaná. Abstraktní rozum, který ji vytvořil, trpí touto opuštěností, sociální skutečnost nemá nárok na soucit, jen a jen diktatura může pohnout touto skutečností a zavést do lidských vztahů řád, za který se nemusí lidský rozum stydět. Marx proto ani nemohl myslet na nic jiného, mohl myslet jen na diktaturu proletariátu. V čele této diktatury ovšem neměli stát skuteční dělníci, ale intelektuálové, profesionální revolucionáři schopní chápat v plném významu svou historickou misi a neztratit ze zřetele obrysy nového řádu, jehož jsou spolutvůrci.
Ruská revoluce realizovala přesně tuto představu. Dobové výčitky na její brutalitu a přímočarou diktaturu, kterou nastolila, jež přicházely z marxistických kruhů na Západě, svědčí o nepochopení skutečné situace. Ruská revoluce začala uskutečňovat utopii, Lenin si toho byl vědom a v tomto ohledu si s Wellsem dobře rozuměli. Nový řád by neměl naději na svou realizaci, kdyby spoléhal na demokratické metody, v tom byli zajedno všichni ruští revolucionáři, rozdíly byly jen v pojetí takové diktatury, diskuse se vedly jen o hranicích diktatury a vymezení zvůle. Kdyby dostal ruský rolník na vybranou, aby si zvolil samostatnou existenci, anebo kolchoz jako výraz abstraktní ideje o likvidaci poslední základny kapitalismu, neměl by Sovětský svaz asi dodnes své kolchozní zřízení. A tak by tomu bylo asi u všech základních kroků v přestavbě. Utopie, rozumová abstrakce, slavila vítězství nad sociální skutečností, ještě nikdy v dějinách nebyl na živém těle společnosti vykonán takový druh operace; není divu, že to bolelo.
Marxismus, zvláště ve své sovětské podobě, odmítá jakoukoliv souvislost mezi utopií a tak zvaným vědeckým socialismem. Zvláště dnes, kdy se zabývá vědeckým řízením společnosti, což je zase jen nová verze utopického schématu. Odmítá vidět v tomto světle i vlastní minulost a vypuzuje z marxismu utopii jako něco naprosto cizího. Kdykoliv taková utopie z konfuzního světového marxismu vypučí, s ošklivostí se od ní odvrací.
Utopie je věčná, nemusí pučet jenom z marxismu. Vytváří ji i exaltovaná náboženství, elitářské teorie a jiná podhoubí. Je dost sociálních příčin, aby nacházela stále živnou půdu.
Když vyšlo najevo, že Rudí Khmerové vyvraždili dva nebo tři miliony Kambodžanů, svět se od nich odvrátil s hrůzou. Khmerové však pouze uskutečňovali utopii, která se tak pěkně vyjímá v evropské tradici. Jejich vůdci byli vzdělaní. Vylidnili města a zřídili zemědělské komuny, jak o tom snil Fourier. Zrušili peníze. Totéž udělali španělští anarchisté za občanské války. Zrušili obchod a všechny tržní vztahy mezi lidmi, tak jako bolševici za občanské války. Je to konečně pořád stejné, vytvořte model dokonalé společnosti, ve které se vztahy mezi lidmi stanou funkčními, podřiďte je abstraktnímu cíli, jako je třeba rovnost nebo jednota nebo konečné vítězství anebo i blahobyt, a při jeho realizaci dojdete vždy ke stejnému výsledku. Rudí Khmerové dostali prostě v důsledku zvláštních historických okolností, v mezihře supervelmocí, příležitost začít s realizací utopie. V souladu s velkými cíli vyvraždili ty, kteří nechtěli utopii pochopit.
Když spočítáme oběti, které se nashromáždily v Evropě při uskutečňování převratných sociálních projektů jen v tomto století, dostaneme číslo, které vzbuzuje daleko větší hrůzu. Obětmi byli většinou lidé, kterých se nadšení projektanti ani neptali, zda chtějí být účastni na přestavbě jako experimentální materiál, prostě je použili.

In:
Šimečka, M.: Ztráta skutečnosti. In: Kusý, M. – Šimečka, M.: Veľký brat a veľká sestra. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2000, s. 115-123.