O penězích

zo zbierky esejí Kruhová obrana (1985)

Jak je u nás zvykem, byl jsem téměř v každém období svého života varován, abych se od něho neodtrhoval. Kladlo se to na srdce každému, kdo se studiem a prací zařadil mezi inteligenci. Varování se však týkalo hlavně spisovatelů, filozofu, básníků a jiných propagandistů, kteří byli státem pověřeni, aby se starali o duchovní život, krásu, umění a ornamentální výzdobu vůbec. Ze začátku jsem varování pořádně nerozuměl, domníval jsem se, že se inteligenci radí, aby se neodtrhla od lidu, aby se neuzavírala do věže ze slonové kosti, jak zněla fráze, kterou nemohu vystát, aby se nedala svést třpytným leskem slávy, obdivu a lichotek publika. Myslel jsem si, že varování obsahuje ještě i tajemné upozornění na to, že pravda o skutečnosti, kterou člověk získá z vlastního života, z učených knih a moudrých rozhovorů, je ošidná, že to není ta pravá pravda, že lepší, zemitější a opravdovější pravda leží v lidu, v životě dělníků a v každodenní práci aktivních mas. Trochu mě ovšem udivovalo, že varování přicházelo zpravidla od funkcionářů státu, kteří ve své odtrženosti od života vršili ve svých politických rozhodnutích jednu chybu za druhou.

Až později jsem pochopil, že varování se týká něčeho úplně jiného. V krizích, které zachvívaly státem, dávali dobromyslní rádcové najevo zoufalým inteligentským mozkům, které dávaly přednost zjevné pravdě před zjevnou lží, že odtrženost od života se projevuje především jako neschopnost uznat mocenskou realitu, obrovskou převahu tanků, vojska, policie a hospodářského vydírání nad nemateriálními představami, které se rodí v mozku. A jak šel čas, dávali rádcové stále zřetelněji k posouzení, zda není čirým odtržením od života nemyslet na postavení, na rodinu, na klidné stáří a tedy v konečném důsledku na prachy, jak se říká bez pejorativních významů penězům. Jak dlouho vydrží člověku odtrženému od života jeho pravdy a víry, když nebude mít co do huby? Všechna varování, která jsem kdy v životě slyšel, měla právě tento skrytý smysl. Měl jsem dost času na to, abych tato varování prozkoumal a bral je vážně.

Jednotlivec může samozřejmě v odtrženosti od života dospět tak daleko, že umře hladem. Bohatý může rozdat všechen majetek a následovat vykupitele, jak už se jednou stalo. Nejde mi však o tuto vypjatou odtrženost, v níž se podobáme svatým. Beru varování vážně, když přemýšlím o sociálním životě. Už dlouho si totiž všímám, že v kultivovaném myšlení se prachy často obcházejí. Kultivované myšlení traktuje skutečnost přes zjemňující filtr, který se vytvořil v tisíciletích kultury a který nás poněkud vylepšuje v přízemnosti našeho bytí. Znám ten filtr, také mne těší dívat se na svět právě přes něj, ale cítím zřetelně, že k člověku nepropouští některé ohavnější komponenty sociálního života, ochotně krmí náš nos opojnými vůněmi svobody, spravedlnosti, pravdy, boje za nezávislost, za osvobození dělnické třídy a zamlčí, že po slavném vítězství ideálů v životě bude mít někdo víc a někdo míň.

Krvavá sociální revoluce se také raději dívá na své dílo filtrem. Málokdy se přizná k tomu, že šlo hlavně o to, aby se „přerozdělil národní důchod". Lenin ještě v tomto duchu odmítl výslužku od vesničanů a poslal ji dětem, jeho pokračovatelé odřeli už vesničany sami. Zjemňující filtr je znakem naší kultury. I v obyčejných novinách nám namlouvají, že dělníci nestávkují proto, aby dostali k výplatě více peněz, ale že stávkují za zlepšení svého sociálního postavení. Politik prohraje raději volby kvůli nějakým vznešeným chybám v politickém programu, než kvůli přízemnímu faktu, že chtěl vytáhnout z občanů více peněz na daních. Odtrženost od života je hojivá mast, kterou kultura nanáší na rány lidského bytí.

Jak pravím, mám sám slabost pro vůni této masti, ale probíraje se živou zkušeností z realizace ideálu všech chudých, ponížených a utlačovaných, nemohu zabránit tomu, abych neslyšel ve středním uchu šustění prachů a necítil v rukou jejich váhu ve zlatě, která tiskne tajemné páky sociálních pohybů. Vzpomínám, co všechno jsem viděl, když mě přesadili z mé odtrženosti do skutečného života. Viděl jsem skutečné slzy, které prolévali moji spolupracovníci nad malou výplatou. Viděl jsem vztek a zuřivost dělníků, kteří se cítili být podvedeni čísly na výplatní pásce. Kolik historek jsem slyšel, v nichž tekla krev pro pár šupů! Závist, nenávist, žárlivost a láska se v příbězích z obyčejného života podivuhodně organicky spojují s penězi. Neříkám to s pohrdáním, nejde konec konců o peníze, o papírky s natištěnými ciframi, ale o to, co je za nimi, předměty, sytost, bezstarostnost, radost z volného pohybu a často i svoboda, důstojnost a pocit rovnosti s jinými. Stydím se vykládat o tom, kolik úctyhodných lidí jsem viděl poměřovat líbeznou odtrženost od života s pravdami, které nakonec zvítězí, ale člověk nikdy neví kdy, váhou a významem prachů, které jim byli ochotni přidělit mocní. Ale vždyť já sám si pamatuji, jaký stud, lítost a ponížení jsem cítil, když jsem se vracel při výplatě domů s několika mizernými stovkami, které jsem dostával za práci nekvalifikovaného ubožáka. Trpkost a ponížení, které přináší bída, se velmi neliší od trpkosti a ponížení, které vyvolává zrada, zbabělost a ústup od mravních ideálů. Jak změřit, které ponížení rozbíjí lidskou celistvost důkladněji? Na první pohled se to rozeznat nedá.

Po několik měsíců jsem sdílel vězeňskou celu s cikánským chlapcem, jehož život byl příkladem usmýkanosti z bídy. Bída vymazala z duše tohoto chlapce poslední zbytky sebedůvěry a důstojnosti. Sedmi pokusy o sebevraždu utvrzoval sám sebe v přesvědčení, že není pro svět dost dobře vybaven a že je tedy lepší ustoupit. Ve vězení byl kvůli prachům. Úřednice v účtárně podniku, kde pracoval, nevzala na vědomí papír od lékaře a mladý Cikán nedostal dětské přídavky. Přesně mi vylíčil povahu roztrpčení, zuřivosti, ponížení a hanby, které mu zatemnily mysl. Chtěl zatemnění rozehnat alkoholem, ale přikrmil jen zuřivost. V temné zuřivosti přišel domů, vyhnal ženu a děti, po sousedce hodil láhví od piva a začal systematicky ničit byt čtvrté kategorie. Otevřel okna a házel ven, co mu přišlo pod ruku, shromažďující se zvědavci, hasiči a policajti stupňovali jeho zuřivost, hodil na ně činky, magnetofon, odtrhl kohoutky od plynu a pustil plyn. Spílal divákům tak, že i náčelník policie byl obrazotvorností nadávek unesen. Způsobil škodu, která mnohonásobně převyšovala výšku dětských přídavků. Dopustil se mnoha zločinů, vyjmenovaných v trestním zákoně, mimo jiné i činu veřejného ohrožení. Čekalo ho nejméně pět let vězení, spočítal jsem mu, že za každých deset haléřů z dětských přídavků si bude muset odsedět jeden den.

Žil pak vedle mě tiše a pokojně jak beránek. Byl zdvořilý, jemný, úpravný a čistotný jako všechny děti z dětských domovů. Soustředěně hrál se mnou šachy a pozorně naslouchal, když jsem mu vypravoval, jak Bůh ve velikém třesku dal vzniknout vesmíru, jak pomalu se ochlazovala žhavá koule naší planety a jak nicotné jsou naše životy vůči hloubkám černého prostoru, který nás odděluje od zářících tajemných světů. A jak nicotných je proti tomu všemu pár stovek nekonvertibilní měny. Nevěřil však, že se jeho život zvrátil na penězích, na mizerných papírech a mincích, i on vnímal raději svůj život přes filtr své cikánské kultury, byl prý uřknut už v dětství a tak se stal jeho život jen řetězem neštěstí.

Naše kultura je stejná, zlidšťuje a zkrášluje sociální dění odtrhnutostí  od života. Mne se však určitě budou příště u výslechu ptát, kolik za toto své psaní dostávám. Oni netrpí odtrhnutostí od života.