O marné diskusi

zo zbierky esejí Kruhová obrana (1985)

Alexander Solženicyn pořídil dva zápisy ze schůzí, na kterých bylo jeho dílo a jeho chování předmětem diskuse. První zápis je ze schůze sekretariátu Svazu spisovatelů v Moskvě v roce 1967 a druhý je ze schůze rjazaňské pobočky svazu, na které byl Solženicyn vyloučen z řad spisovatelů, myslí se tím samozřejmě z řad organizovaných spisovatelů. Je celkem možné, že zápisy nezachycují s doslovnou přesností vystoupení jednotlivých spisovatelů, připouštím i možnost, že Solženicyn dal zvláště zazářit pitomostem, které byly řečeny, určitě to však bylo nějak podobně, vždyť je to stará písnička, mnohokrát jsem slyšel podobné projevy i sám. Jenže jsem na to vždy znovu zapomněl, všichni zapomínáme rádi na věty, které zní příliš nehorázně.

Jsem vždy znovu na rozpacích, když vidím takové výroky černé na bílém, nedovedu se rozhodnout, zda mám před sebou myšlenku, která patří ke skutečnému lidskému mozku, k nějaké lidské zkušenosti a lidské duši, anebo vnímám jen umělou konstrukci, myšlenkovou škrabošku, kterou si lidé prostě vypůjčí, když se to na daném typu karnevalu žádá. S touto nerozhodností čtu: „Proč vidí autor jen to černé? A proč nepíšu já o černém? Snažím se psát vždy jen o něčem radostném." Jiný spisovatel říká: „Filozofie etického socialismu není zastávána jen románovou postavou, zní jako autorovo mínění. To je nepřípustné!" Další spisovatel mluví o cestách do zahraničí: „My jezdíme do zahraničí, abychom bojovali. Vracíme se odtamtud vyčerpáni a unaveni, ale s vědomím splněné povinnosti." Potud zdaleka ne nejnehoráznější věty z diskuse.

Moje nerozhodnost spočívá v tom, že se zdráhám jednoznačně připustit, že by taková věta vyjadřovala přesvědčení člověka, který ví zhruba to, co já, který obývá se mnou stejný svět, který měl se mnou zhruba společnou četbu a mluví syntakticky správně. Kde se tyhle myšlenky vzaly? Je možné, že by existovala úplně odlišná kultura, která se minula s kulturou evropskou? Někteří lidé to tvrdí, ale mně se to nezdá, spíše se bráním tomu, abych musel uvěřit. Lidé, kteří nahlas pronesou citované věty, jsou ze stejného světa jako my, jen se v něm jinak zařídili. Sami už nevědí, jestli promluvili v souladu se svým přesvědčením, anebo předvedli pouze skvělou ukázku doublethinku.

Pro evropského čtenáře je diskuse nad Solženicynovým dílem zkouškou trpělivosti a schopnosti číst sociální pozadí slov. V pouhé sémantické interpretaci je vše prosté, Solženicynovi kolegové odmítají uznat spisovateli právo vidět svět vlastníma očima, naslouchat mu vlastníma ušima a činit závěry z vlastní zkušenosti. Jinak řečeno, odmítají uznat vůbec člověku právo na vlastní skutečnost, svázanou s celým jeho životem, neustále mu podstrkují jinou skutečnost, ani ne vlastní, ale obecně uznanou objektivní skutečnost, t. j. skutečnost oficiální, která se jedině smí popsat a zveřejnit. Solženicyn se dostává do nezáviděníhodné role kacíře, který brání právo na vlastní vidění světa a na vlastní běh myšlenek.

V textu zápisu to vše vypadá nesmírně vážně, jako nová kapitola odvěkého sporu, který vedli už mnozí kacíři před Solženicynem. Jenže na konci století a navíc i tisíciletí to už není skutečná diskuse. Nelze brát vážně spor, který v ničem nevstupuje na nový terén a který pouze podupává na staré půdě, udusané věky do podoby pohodlného tenisového kurtu. Obě zúčastněné strany o tom musí mít jasno. Vždyť kdyby Solženicyn se stejnou vášnivostí bránil svoje práva na nějaké jiné schůzi, třeba na schůzi městského zastupitelstva nějaké osvícenské evropské obce v osmnáctém století, dali by mu napít vody na uklidnění a řekli mu, aby nevylamoval otevřené dveře. Dokonce i náš osvícenský císař Jozef II. by poddanému nevyvracel svaté právo vidět svět vlastníma očima.

V evropském myšlení je tento spor už dávno za námi a patří k době, kdy se vyskytovaly epidemie černých neštovic. Je to spor, který se jen tváří jako spor dvou typů myšlení, ve skutečnosti je to spor zavlečený do literatury z areálu politické moci, kde je organicky doma, protože politika není doménou rozumových argumentů. Myšlenky se v tomto sporu jen tváří jako myšlenky, ve skutečnosti vyjadřují zcela zřetelný sociální zájem svých nositelů. Solženicynovi kolegové mluví o literatuře jen zdánlivě, vpravdě však brání svůj sociální status, souhrn všech výsad, které souvisí s organizovaností ve svazu spisovatelů. Navenek se v textu jeví tato obrana sociálního státu jako pomalé uvažování, hledání slov, hledání nejlepších argumentů a východisek. Ideový zápas, který se tu předstírá, by mohl mít i svůj patos, ovšem jen tehdy, kdyby zápis o něm pocházel z předcházejících století.

Sociální zájem je skryt za mnoha pěknými ideami naší doby, není zvlášť ponižující, když se skrývá i v diskusi o literatuře. Právě v solženicynovské diskusi se vyjevuje připoutanost k hrubému sociálnímu bytí, které jedině poskytuje vysvětlení pro neuvěřitelné znění některých vět z úst spisovatelů. Ponižující je v tomto případě pokrytectví, ne samotná skutečnost, noblesa lidského údělu spočívá mimo jiné i v tom, že se od své upoutanosti neustále utrhává k slibnějším horizontům.

Jistě by nás zajímalo, jestli všichni účastníci diskusního rituálu se Solženicynem si byli vědomi toho, že předváděli prostřednictvím diskuse o literatuře hru ze smutného života inteligence. Jsem přesvědčen, že mnozí to věděli a jen stud jim zabraňoval říci to otevřeně. Věděl to i Solženicyn, který si v průběhu diskuse najednou pomyslí na to, jakým by byl spisovatelem, kdyby ho poslali na Gorkého institut místo do lágru. Celkem jasně dává tuto vědomost najevo, když zdvořile a jemně popisuje chování Tvardovského ve svém případě. Tvardovskij se asi upřímně pokoušel dát v celém sporu přednost pravdě a lásce k literatuře před svým postavením poslance, člena ÚV a šéfredaktora Nového miru, status a všechno ostatní, co s ním souvisí, byl však nakonec silnější, unaveně a smutně zůstal Tvardovskij při svém postavení. Solženicyn, který přišel z jiného světa, měl oči pro neviditelnou připoutanost k výsadám, pozoroval Tvardovského při procházce městem a najednou si uvědomil, že autor Vasilije Torkina nějak nejistě chodí, že se nevyzná při přecházení křižovatek a že je vůbec nesvůj při pohybu na vlastních nohou. Solženicyn pochopil, že Tvardovskij vlastně už chodit ani neumí, všude, kam potřeboval zajít, ho odváželo černé auto Izvěstijí. Na tomto postřehu není nic zlomyslného, vystihuje lépe než cokoliv jiného, že za sporem spisovatele o právo na svou vlastní skutečnost není třeba hledat obdobu vznešených půtek o pravdu, ve kterých se vyznamenávali naši předkové. Za každým ze Solženicynových kolegů se v tomto sporu krčil nepřiznaný strach ze ztráty sociálního statu, hlubinná závislost lidí našeho typu společnosti na přízni mocných.

Naše pouta v této části světa jsou z těžkého kovu. Často se u nás tolik hýří vznešenými slovy, aby nebylo na pouta vidět. Všichni je známe, vyznavače optimismu, radostného života a bojovných cest do zahraničí. Odvykli si chodit, stát v obchodě na mléko, čekat u lékaře, tlačit se v autobuse a jíst na ulici buřta s hořčicí. Ani se nedivíme, že se snaží ze všech sil psát vždy o něčem radostném.