O kruzích v písku

zo zbierky esejí Kruhová obrana (1985)

S velkými dějinami jsem se dostal do styku už v útlém dětství (sic!). Bylo mi tehdy asi tak sedm nebo osm let. Zřetelně se schylovalo k válce a musely se tedy i děti zajímat o stav světa, do kterého se narodily. Bylo nás pět, dřepěli jsme na patách a ryli jsme klacíkem do písku strategické postavení znepřátelených národů. Nic jsme si nevymýšleli, dějiny nám později daly za pravdu. Válka vypukla a ztenčila počet obyvatel Evropy o padesát milionů. My jsme tehdy nepochybovali o tom, že válka bude, nekojili jsme se planými nadějemi jako někteří dospělí. Zajímalo nás jen to, kdo ji nakonec vyhraje.

Osmiletý německý stratég Fonxl vyryl do písku malý kroužek a řekl: „To jste vy, Češi." Pak udělal okolo žalostného kroužku velký soustředný kruh a poznamenal: „To je Německo, nemáte se kam schovat." Soudím, že to muselo být už po Anšlusu Rakouska, obklíčení bylo dokonalé, vypadalo to velmi špatně. Jenžechytré polské dítě nakreslilo kolem německého kruhu ještě větší kruh a řeklo: „To je Francie." Pak jsem vzal klacík já a řekl jsem: „Tady je Anglie," a vyryl jsem ještě větší kruh. Diskusi ukončilo dítě, kterému se později dostalo historické satisfakce. Uzavřelo soustředné kružnice tím největším kruhem a řeklo: „A to je Rusko." Z nákresu v písku bylo zřejmé, že válka bude krutá, že bude trvat dlouho, ale že ji Německo nakonec prohraje. Došlo to v té chvíli i Fonxlovi, takže se rozbrečel a utekl domů žalovat.

Později jsem si mnohokrát položil otázku, proč začal Hitler a všichni jeho generálové válku, když jsme my, děti do deseti let, došli na svých strategických poradách k závěru, že Německo musí válku prohrát. Je možné, že by nevěděl to, co jsme věděli my, že by byl hůře informován nebo že by byl dokonce hloupější než my?

Otázky tohoto druhu se mi později často vracely a spočívaly mi na mozku těžce jako mokrý hadr. Znepokojovalo mě při pozorování těch událostí, které se takzvaně zapisují do dějin, depresivní poznání, že dospělí pravděpodobně nejsou při dějinném počínání o nic chytřejší než děti, ba že se často chovají hůře než děti, a že jim tedy není co věřit.

Na strategické porady v dětství jsem nemohl zapomenout, všechno, čeho jsem byl později svědkem v dějinách, se rozvíjelo přede mnou stále jako by podle onoho dětského schématu. I nadále jsem se cítil být v roli malého kluka, který sice nemá možnost zúčastnit se na nebezpečné hře dospělých, ale velmi dobře chápe její pravidla a může si všechno vyrýt klacíkem do písku. S kruhy je to samozřejmě už trochu jinak. Československo už není malým kroužkem uprostřed nepřátel, je součástí mocného ruského kruhu, svůj vlastní kruh mají Němci, Francouzi a Angličané, všechny jsou navíc vyztužené železným kruhem Američanů. Avšak dále trvá nepřátelství kruhů a v písku se dá vyznačit, jaké šance mají proti sobě kruhy v příští válce. Možná že nějaké dnešní děti, věrní diváci televizního zpravodajství, už dřepí někde na patách a vyrývají klacíkem do písku strategická postavení. Pravděpodobně už učinily závěry stran vítězů a poražených. Budeme klidněji spát, když se jich na to nezeptáme.

Existuje nějaké vysvětlení pro to, že svět se s dospělostí nestává ve své politické podobě složitějším a že je pořád převeditelný do naivních dětských schémat? Náš vlastní život nám už po třicítce začne připadat jako mučivá záhada,naše malé dějiny se stanou spletencem nevysvětlitelných dějů, náhod, euforických vrcholů a depresivních nížin, nestačíme se ani divit. Velké dějiny zůstávají naopak schematickým příběhem, ve kterém se pořád všechno opakuje, pořád v něm zakopáváme o tentýž praktikábl moci, pýchy, rozmařilosti a blbosti. Velké dějiny se pořád vejdou do staré evidence, pod stará jednoduchá hesla a trapné tříslovné nápisy, jež je možné vyvěsit na fasády domů nebo provolávat do shromážděných davů.

Nevím sám, čím to je. Zčásti snad proto, že se na cestě k dospělosti učíme osvědčeným abstrakcím z knih a z prostinkých hesel politického života. Možná že stojíce před obrovskými problémy národních a sociálních celků couváme prostě před kosmickou složitostí velkého shromáždění lidských osudů, jedinečných a rozdílných, bojíme se složitého vzorce, který to všechno dohromady dává, a tak jednoduše všechno podškrtneme a uvedeme na primitivního společného jmenovatele, abychom se o tom všem mohli spolu bavit. Tímto jednoduchým trikem se chráníme, abychom se nezbláznili při úsilí najít pro chování několika milionů lidských jedinců nějaké společné vysvětlení.

Vše, co probíhá ve velkých dějinách, má poněkud infantilní nádech. Politikové například lžou stejně bezostyšně jako děti, přetvařují se, hrají si na něco, vytahují se, vyhrožují si, urážejí se, přitom to všechno vypadá přirozeně, jako by to k dějinám patřilo. Přípravy na válku, které jsou nejvlastnějším výrazem velkých dějin, jsou infantilní. Když jsem jako voják v prezenční službě se svou četou útočil, nebo se zakopával nebo stál na stráži u zástavy, vždy jsem měl neodbytný pocit infantility, účasti na dětských hrách, něčeho nepatřičného ve světě dospělých. I řeč, kterou dějiny promlouvají, je infantilně zjednodušená. Dítě zpočátku pojmenovává jedním výrazem jídlo i vlastní výkaly. V dějinách používáme termíny, jejichž rozlišovací schopnost je také na pováženou. Říkáme třeba Rusové, Američané, Židé, Arabové, komunisté, křesťané, černoši a dodáním jednoho nevhodného přívlastku popliváme miliony jedinců, kteří si to vůbec nezaslouží. Pro klid duše nebereme tuto infantilní řeč tak doslova, když řekneme něco nepěkného třeba o Rusech, nemyslíme tím kamaráda, se kterým jsme jednoho večera vypili tisíc gramů vodky. Jinak by se nedalo s tvrzeními infantilní ideologické povahy vydržet.

Tímto zjednodušováním přesahují však velké dějiny do malých lidských dějin a drtí jejich svébytnost. Vyřazují z činnosti čidla, která má člověk pro styk s lidmi ve své vlastní skutečnosti, a nahrazují je společnou anténou, přes kterou už člověk chytá jen infantilní ideologickou hantýrku, schematická shrnutí, abstrakce a hesla. Tím se samozřejmě velké dějiny odcizují lidskému smyslu a vzdalují člověka od světa lidí. Je to jedna z podob odcizení, které už popsali filozofové.

V dějinách zůstáváme vlastně dětmi, svéhlavými a nebezpečně lehkomyslnými, nikdy nedospějeme k té pokoře, kterou se naučíme mít k složitosti individuálních životů.

Čím více se toho o světě a průběžném dění dozvídáme, tím více se zahlcuje mozek i řeč zjednodušenými společnými jmenovateli. Masmédia nemají dnes už vůbec schopnost vysílat zprávy o stavu světa jinak než infantilní zjednodušenou řečí. Jen řeč omezená na malé dějiny člověka, řeč vedená u nějakého ohně v přátelském kruhu, se snad ještě může vyhnout infantilitě. Též jazyk dobré literatury vrací člověku rozměr jeho vlastní skutečnosti, pravou vůni, slast a bídu jeho malých dějin. Jestli to však stačí na vyrovnání hmotnosti, kterou nás velké dějiny vytlačují z lidskosti, to je otázka.

Já pak kdykoliv zasednu s přáteli ke stolu a vedeme řeč o stavu světa, připadám si, jako bych znovu dřepěl na patách a ryl klacíkem do písku kruhy s Fonxlem a jinými dětmi, které tehdy byly při tom.