O daních z hlouposti

zo zbierky esejí Kruhová obrana (1985)

Evropa první poloviny tohoto století byla světadílem svodů. Lidé, kteří se na začátku století narodili a pak v dospívání hledali, jaké víry se chytit, aby měli v mizerném světě zač bojovat, si nemohli stěžovat na skromnou nabídku. Evropa jako zběsilá trhovkyně nabízela o překot nejrůznější ideové zboží, socialismus, fašismus, nacionalismus, komunismus, jakoukoliv revoluci, vědu, průmyslový rozvoj atd. Zvědaví mladí muži a ženy, ti, kteří z neznámých příčin nedovedli žít v uzavřeném kruhu svých malých dějin a rozhodli se podílet na změnách světa, se dychtivě probírali nabízenými artikly a čichali okouzleně k revolučním projektům a vírám. Největší zájem byl o trvanlivé zboží, o vize říší, které se měly na světě ustavit nejmíň na tisíc let, když už ne na věčnost. Střízlivější brali aspoň takové zboží, které by vydrželo aspoň na jeden lidský život, jako boty od starých dobrých ševců.

Z celého nákupu zůstala po desítiletích strašlivá bilance. Víry vydržely na celý život většinou jen těm, kteří zemřeli mladí, nejčastěji těm, kteří zemřeli ve válkách vedených ve jménu těchto věr, těm, kteří byli zastřeleni nebo oběšeni na popravištích, usmýkáni v křečích, ve kterých se velké vize a tisícileté říše hroutily. Mnohým pomohla eschatologická opilost přenést se přes práh smrti, o to víc vzbuzují lítost v nás, kteří jsme byli svědky ničivého zklamání, které dějiny ideálům první poloviny tohoto století připravily. Jeden můj bratranec padl u Stalingradu. Ještě než tam odjel, vzal mě do kina na americký film Sněhurka a sedm trpaslíků. Všiml jsem si, že se mému bratranci dojetím pohyboval ohryzek ve vojenském límci, když se Sněhurka probudila ze smrti. Nechce se mi věřit, že by osud mého bratrance měl ve velkých dějinách nějaké poslání, že by byl ilustrací nějaké víry nebo naděje, byl to naprosto nesmyslný osud, který nevážil na dějinných váhách ani jeden gram.

Ti, kteří žili déle, museli často po všeobecné prověrce časem proklít zboží, které koupili, obtížně a s hanbou ho vyměňovat, stydět se za lehkomyslnost, se kterou se nechali navnadit na šmejd, tlouci se do hlavy a počítat ztráty. Četl jsem mnoho životopisů zvědavých mužů a žen, kteří se narodili na začátku století. Jsou si téměř všechny podobny: čteme v nich zklamání, zlost na sebe sama, lítost, těžkou depresi a údiv nad tím, jak snadno člověk v mládí propadne falešným nadějím, jak se dá jako hlupák obloudit prázdnými frázemi, jak bezbranně přijme promyšlenou indoktrinaci a jak těžkou daň musí nakonec za hloupost odvést. Přirozeně jsou i jiné životopisy, životopisy šťastlivců, kteří na tržišti evropských ideologií obešli svůdné a módní zboží, nekoupili nic a žili spokojeně ve starých osvědčených šatech. S trochou závisti čtu třeba v knize Heinricha Bőlla o přirozené imunitě, kterou mu od dětství poskytovala křesťanská rodinná tradice a v jejímž světle byl nacismus od samého začátku jen krutou šaškárnou. A pak zase s ustrnutím poslouchám, jak Ingmar Bergman v dlouhém rozhovoru vzpomíná na to, jak se mu líbil rázný pochod Hitlerjugend, když jezdil ve třicátých letech do Německa na prázdniny. A což teprve životopisy levých intelektuálů! Jak s těmi zamávaly nakoupené víry! Člověk se probírá jen samými obnaženými božstvy, u Koestlera, Sperbera, Kolmana, Fischera a jeho ženy, Howarda Fasta. Kdovíjak by dopadl Herbert Wehner, kdyby se nedostal z Moskvy do Švédska. A co teprve někteří Rusové! Všichni podléhali v mládí božstvu. Neříká sám Solženicyn, že chyběl vlásek a mohl být naverbován na ministerstvo vnitra? Co všechno musel na sebe říci Djilas? A to nemluvím o životopisech našich levých intelektuálů, spisovatelů, básníků. Nemluvím o těch třech, kteří unikli popravě při procesech. Všechno je už dnes vysvětleno. Avšak neděje se to pořád? Ještě nedávno byli mnozí nadšenými žáky Chomejního a dnes zpytují v exilu svědomí, pokud pravda se jim  podařilo  uniknout. Miliony žáků Maových se dívají kolem sebe, jako by se probudily ze snu. Bojový druh Fidélův Carlos Franchi vzpomíná na slavnou revoluci také v exilu. Svůdné evropské zboží se ve světě pořád ještě prodává.

V naší středoevropské domovině potkáme jen málo lidí, kteří si nezažili nějakou velkou deziluzi nad ideovým zbožím, které si v mládí koupili. Jsou jak uvnitř režimu  tak na jeho okraji, mezi zdánlivými vítězi a mezi těmi, kteří prohráli jednou, dvakrát i třikrát. Pěknou knihu o takové prohrané iluzi napsal Jiří Ruml a nazval ji Daň z blbosti. Kniha je přesvědčivým průvodcem po jednom typickém československém politickém životě. Mně vrtá hlavou neustále její název. Je tomu skutečně tak, že na začátku koupě málo trvanlivého zboží je vždy hloupost, nezralost a naivita? Znal jsem několik lidí, kteří rozhodně nebyli hloupí, naopak působili na mne rozumem, vzdělaností i přesvědčivostí vlastního života. Přesto i oni stáli po letech s prázdnýma rukama nad plody své dějinné angažovanosti a zoufale dumali nad tím, zda podvedli sami sebe, nebo zda byli podvedeni dějinami.

V Evropě nebylo nikdy dost klidu při výběru ideového zboží. Nebylo času chodit na trh častěji, ohledávat všechno stokrát, odolávat křiku prodavačů, tlaku lidí zezadu, z boků, nebrat ohled na dychtivé ruce, které bez přemýšlení braly to, co slibovalo okamžité zařazení mezi čekatele štěstí. Rozum je slabý a nerozhodný v takové chvíli. Ve všech těch omylných životopisech, které jsem četl, nebyl rozum příčinou zklamání, ale spíše duše, cloumaná samotou, touhou po splynutí s bojovými druhy jedné víry. To ona rozhodovala o koupi, to tajemné vnitřní ustrojení, jednou sledující třeba jen tupé zvuky pištců a bubeníků a po druhé hladové oči zástupů.

Platí i naopak, že ideová koupě, která vydrží a osvědčí se, nebývá výhradně koupí z rozumu. I v takovém případě je ve hře celá řada faktorů skrytých ve vnitřním ustrojení člověka i v jeho prostředí, výchově a zkušenosti. Je mnohem více viníků, kteří mají vliv na to, že člověk koupí místo jakostního zboží jen lacinou tretku, která vydrží sotva jednu sezónu. A to ještě, jak víme, jsou lidé, kteří budou až do smrti tvrdit, že zboží bylo dobré, že se s ním jen špatně zacházelo. Po celé evropské zkušenosti s nestálými a falešnými ideologiemi by si bylo přát, aby už konečně byla vydána nějaká pravidla, zaručující, že se už po druhé nespálíme. Všeobecné pravidlo pro kupující však není na obzoru. Vždyť pořád vidíme, že se někteří lidé vrací ke stánkům, na jejichž zboží už celé generace prodělaly. Do styku s ideologiemi velkých dějin budou lidé vcházet vždy s velkým rizikem trpkého zklamání. Pro lepší budoucnost Evropy by mělo význam, kdyby všichni vyvodili ze zklamání aspoň vhodné poučení a aby se jím poctivě řídili.

Před lety pracoval v témže podniku jako já na buldozeru mlčenlivý muž. Byl pracovitý, šikovný, schopný, ale uzavřený. Až když jsme se znali už lépe, řekl mi, že kdysi hned po vojně odešel z víry, naděje a nezralosti k bezpečnosti. A tak se mu přihodilo, že doprovázel pod šibenici bývalého partyzánského vůdce. Ještě než mu dopadla oprátka na krk, obrátil se partyzán na mladého muže a řekl mu, aby se nedal zmást, že politika je samá lež a svinstvo. Po několika letech se ukázalo, že partyzán neměl být oběšen, že to si jen falešný ideál vybíral svou krvavou daň. Můj muž vyvodil z toho poučení, odevzdal uniformu a stranickou legitimaci a začal pracovat na buldozeru. Pracoval na něm až do důchodu, mlčenlivě a zachmuřeně. Škoda, že i jiní nevyvodili poučení, měli bychom dost buldozeristů na zasypání našich dějinných odpadků.