Konfrontace

zo zbierky esejí Veľký brat a Veľká sestra (2000)

Svět bez sovětsko-americké konfrontace, bez konfrontace dvou sociálních a politických systémů, by byl jiným světem. Tato konfrontace určovala v posledních třiceti letech natolik tvářnost světa, že onen jiný svět je téměř mimo představivost žijících generací.
Jsou jistě místa na světě, kde si lidé z této konfrontace nic nedělají, nebo kde mají daleko bližší košile než tento sovětsko-americký kabát, ale i tak s ní žijí. Žijeme ve světě konfrontace navykle, uzpůsobeně, a projevy této konfrontace registrujeme bez údivu, asi jako projevy počasí. Jen málokdo si tuto konfrontaci uvědomuje jako dějinný, lidský jev, naprostá většina lidí ji vnímá jako dávno odcizenou skutečnost, jako přírodní jev, na který už lidé nemají žádný vliv. Kdo z lidí, a je jich v takové situaci většina, usíná s vědomím, že právě na něho bude tuto noc namířena raketa s atomovou hlavicí? Kdo z lidí se zeptá, když hledá po kapsách šesták na housku, co stojí všechny ty obrovské armády, ty desetitisíce tanků, co stojí ve výchozích postaveních, ty tisíce letadel, co jsou stále ve vzduchu, aby nebyly nepřítelem překvapeny na zemi, a ty stovky plovoucích obrů na všech mořích, které číhají na sebe navzájem? Nikdo se raději ani neptá. Prosté úvahy, reagující na tuto konfrontaci a její projevy, končí bezmocným konstatováním, že tento svět je dokonalý blázinec a člověk raději na nic nemyslí, aby se nezbláznil. Tato konfrontace přesáhla možnosti obyčejného rozumu. Je nesrozumitelná, protože se už celá desítiletí projevuje jen v politické frázi a není možné převést ji do obyčejného jazyka. Vymyká se z lidské zkušenosti, a proto se nedají její projevy zařadit do hodnotového systému obyčejného života. Naprosté většiny lidí se tato konfrontace dotýká jen druhotně, odvozeně, nepřímo, a proto její přímé důsledky splývají s okolím a nedají se dobře rozeznat. Nikdo si už nepamatuje na její původní kořeny, na její sociální a politický základ, a proto jí podsouvá často naprosto směšné příčiny. Se všemi svými průvodními jevy, plýtváním produktivními silami a materiálem je tato konfrontace obrovským nádorem současné civilizace a výsledkem selhání rozumu.
A přece není onen jiný svět, svět bez konfrontace, úplně mimo představivost. V takovém jiném světě by se všechny problémy současné civilizace vyřešily s polovičním vynaložením energie, je pravděpodobné, že by se mohlo podstatně urychlit překonání rozdílu mezi bohatými a chudými zeměmi světa, že by bylo dost prostředků na velkorysé projekty na ochranu životního prostředí, že by bylo dost prostředků na všechno ostatní, co by mohlo být a není. Je rovněž pravděpodobné, že v onom jiném světě, světě bez konfrontace, by se jazyk mezinárodních styků zlidštil tak, že by se stal srozumitelný i obyčejným lidem. Co všechno by mohlo být, kdyby... kdyby nebylo oné konfrontace!
Jenže po všech těch letech jen málokdo věří v takový jiný svět. Lidé si zvykli a snášejí celkem dobře důsledky konfrontace. Po prvním desítiletí života pod atomovou hrozbou si zvykli i na ni a odsunuli do podvědomí myšlenku, že by skutečně jednou k atomové válce mohlo dojít. Hrůza takové války také přesahuje možnosti rozumu, a proto byla z vědomí vytlačena. A tak se celá konfrontace dvou systémů dostala za hranice lidských možností, přerostla v přírodní jev a jako takový se vzpírá jakékoliv regulaci. Stamilióny lidí, kterých se tohle všechno bezprostředně týká, se přestali vůbec zabývat myšlenkou, že by oni sami mohli něco v této věci udělat. Systémová konfrontace se stala součástí života v druhé polovině tohoto století, tak jako televize nebo letecká doprava.
* * *
V sociálním vědomí převládá mínění, že pokud paměť sahá, měli lidé vždy nějaký důvod k nepřátelství a vzájemné nenávisti. To sice platí, ale moderní východo-západní konfrontace je v plném slova smyslu globální a na jejím konci číhá něco, co dějiny zatím neznaly a co lidská mysl nedovede vůbec strávit. Současná konfrontace je proto naprosto nový jev lidských dějin a nelze pro něho v minulosti najít paralelu. Římané měli sice konfrontaci s Kartágem, ale když bylo Kartágo zničeno, dotklo se to jenom Kartagiňanů. V současné konfrontaci nebude zničeno Kartágo, bude zničena planeta a to je rozdíl v měřítku.
Ale v lidském vědomí přece jenom splývají příčiny historických konfliktů s tím současným. Je to pro ně zase jen staré snažení o světovládu; jedna i druhá strana chce vnutit celému světu svůj systém hodnot a politické správy, obě supervelmoci mají své zóny vlivu, tak zvané zájmy, životní nebo méně životní, oblasti důležité pro vlastní obranu atd. Kupodivu vypadl z hry dřívější šlágr teorie válek - boj o odbytiště - v současné konfrontaci by jedna strana byla celkem ráda odbytištěm druhé strany, hlavně pokud jde o zemědělské přebytky a moderní technologii. Supervelmoci se před očima světa chovají jak znepřátelené trhovkyně, lžou na sebe, žárlí na sebe a přejí si navzájem to nejhorší, zřetelně se těší z nesnází druhé strany, ať jsou jakékoliv. Zemětřesení, které postihne jednu stranu, je automaticky prospěšné druhé straně, a tak to jde dnes a denně ad absurdum. Když má jedna supervelmoc těžkosti v Iránu, druhá se z toho tajně těší, a když jedna supervelmoc uklouzne po špatně vypočítaném kroku v Afganistanu, druhá se jí to snaží co nejvíce znepříjemnit. Generální štáby a mocné tajné služby ve všech takových případech kují železo dokud je žhavé a nikdy si nic neodpustí. A všechno to stojí šílené peníze, za které by třeba mohl být poloviční ráj na zemi. Možná že by se dokonce dosyta najedla i ta třetina lidí, která trpí hladem.
V lidském vědomí jsou příčiny současné konfrontace zahaleny kouřovou clonou ideologií a permanentními propagandistickými manévry. Tyto manévry znemožňují naprosté většině obyvatelstva planety pochopit, oč ve skutečnosti jde. Právě tyto manévry zahánějí příčiny konfrontace do mimolidských sfér a fatálních přírodních zel a božích trestů.
Konečně není nijak lehké vyznat se v příčinách supervelmocenského nepřátelství. Před druhou světovou válkou to bylo jednoduché. Ať bylo jak bylo, národy se nenáviděly. Pamatuji se z dětství, jak se pořád mluvilo o nenávisti mezi Němci a Čechy, mezi Němci a Poláky, mezi Čechy a Poláky, mezi Čechy a Slováky, mezi Francouzi a Němci a mezi Rusy a Němci, nacionalismus a šovinismus nebyl jen v novinách, byl i mezi lidmi. Takže ti ani nebyli moc vyjevení, když jim poručili, aby stříleli do těch, které z nějakých prapříčin nenáviděli. A potom už slavila nenávist orgie, protože válka sama vyvolává tisíc příčin k nenávisti, k nemilosrdné, zničující nenávisti. Ta se pak šíří geometrickou řadou, protože každá oběť musí být pomstěna.
Kdo však může dnes s čistým svědomím říci, že se Američané nenávidí s Rusy a že jsou ještě jinou nenávistí zapleteny jedni i druzí s Číňany? Nic takového se nedá vysoudit ani z projevů politiků, ani z masově komunikačních prostředků, a tím méně z chování obyčejných lidí. Nejvyšší představitelé protivných stran ujišťují světovou veřejnost, že si váží lid protivné země a jak jej dokonce milují a vyzývají k věčnému přátelství. Tím sugerují zmatené veřejnosti myšlenku, že vlastní konfrontace panuje vlastně jen mezi nejvyššími představiteli a že by tudíž si to měli představitelé vyřídit mezi sebou a netahat do toho národy, které se vzájemně vlastně milují. To je věčná utopie moderního člověka; ten v zajetí odcizených ideologií sní o tom, že generální tajemník KSSS si vše vyřídí v pěstním souboji s americkým prezidentem a lid se z toho všeho vynechá. To je ovšem bláhové pomyšlení, přestože zdánlivě by takovému souboji nic nemělo stát v cestě, a pokud jde o náklady, nic by to nestálo.
Ani v době studené války tisk obou systémů nepřekročil hranice vkusu a neoddal se hlásání čiré, iracionální nenávisti, protože ji jednoduše nemohl mezi lidmi zaznamenat. Sovětská propaganda sice nazývala v těch dobách americké novináře trubadůry nenávisti, ale to už je tradiční žargon sovětské propagandy. Četl jsem v důsledku příznivé shody okolností i v době studené války západní tisk a vím, jak to bylo. Při všem, co se dělo, se tisk nikdy nevrátil k orgiím nenávisti, které provázely druhou světovou válku, přestože se dlouho stálo na pokraji války třetí. Vždycky to vypadalo tak, že lid je dobrý, jen systém a jeho správci jsou špatní. A tato interpretace věci je příznačná i pro období postupné střízlivosti a uvolnění. I nejnovější knihy amerických novinářů o Sovětském svazu, které jsem četl, třeba Kaiserova "The Russians", neskrývají přes všechny výhrady vůči systému vřelou náklonnost k Rusům.
Na sovětské straně to vždy bylo trochu jiné, protože řízené informace odrážejí vlastně jen mínění mocenské elity. Přesto se ani v sovětské propagandě nepřekročil práh oddělující šíření nenávisti od propagandistických triků. Sovětský tisk má v této oblasti ideologické tabu, a proto i v nejbezuzdnějších kampaních byl pro něj americký lid nedotknutelný a všechna vina za stav světa padala na americké imperialisty, stratégy Pentagonu a bossy zbrojařského průmyslu. Američany líčila sovětská propaganda vždy jako svedené hlupáčky, kteří touží po míru, ale mocenská oligarchie vždy zabrání tomu, aby se pravá vůle amerického lidu projevila. Poněkud nevysvětlena vždy zůstávala okolnost, že každé čtyři roky zvolil dobrý americký lid zavilé válečné štváče do kongresu a senátu, a někdy dokonce i do funkce prezidenta.
Ještě zřetelnější je tato nepřítomnost nenávisti v neartikulovaném vědomí "mlčících většin". Američané a Rusové si nepřekážejí přímo, jejich zahrady a pole spolu nesousedí, překážejí si jenom prostřednictvím svých klientů a to je málo k tomu, aby "mlčící většina" pocítila nenávist k druhé straně. Naopak, vypadá to tak, jako by tato většina sympatizovala přes hlavy "těch nahoře" s většinou druhé strany. Ani jeden ani druhý systém totiž neumožňuje, aby lid obou zemí mohl artikulovaně do této konfrontace zasáhnout. Většina Američanů pohlíží shovívavě a s jistou sympatií na obrovský národ, který to nikdy neměl lehké a který má za sebou dějiny, ze kterých by se Američanům točila hlava, kdyby znali hloubku tragédií, do kterých uvrhly lid na obrovských prostorách. Rusové v zásadě nic proti Američanům nemají a nevěří, že by mohli mít nějaký reálný důvod se s nimi utkat ve válce, nevěří rovněž, že Američané nenávidí socialismus a komunismus, protože si těžko dovedou představit, že by jim ho kdo mohl závidět. Dneska už koneckonců vědí své a když se jim něco líbí, říkají, že je to "kak v amerikanskom filme". Je neštěstím lidstva vůbec, že se při převodu amorfně formulovaných postojů lidu do jazyka politiky změní skutečné lidové vědomí v otřepané fráze o "přátelství a vzájemné úctě", které si vyměňují profesionální politici v poselstvích.
Ve zbytku světa, který je rovněž vtažen do konfrontace, je všechno ještě jasnější. Pokud stará nepřátelství nevymřela, jsou už jen relikvií starých generací a všechny jevy konfrontace jsou odvozeny ze základní šablony. Ze všeho tedy vyplývá, že všechno je jenom produkt nějakého omylu, že neexistuje lidsky pochopitelná příčina pro éru konfrontace?
* * *
Základní příčina konfrontace se vyjevuje v marxistické analýze. Prvotní příčinou konfrontace v dnešním světě byl základní sociální konflikt v třídní struktuře, společné celé západní civilizaci. Ruská revoluce a pozdější mocenská stabilizace Sovětského svazu vytvořily průlom do tradiční struktury evropské společnosti. Evropská a potom i světová soukromovlastnická sociální struktura byla popřena a svět se nezřítil. Svět rozdělila demarkační čára, která má skutečný, materiální, hmatatelný a hlavně mocenský základ a nespočívá jen na podpěrkách ideologické frazeologie. Na Východě se v průběhu let vytvořila odlišná struktura společnosti, krajně zjednodušená, kterou v podstatě tvoří jenom dvě složky: politicky a hospodářsky aktivní menšina, rozestavěná na nejrůznějších stupních řízení společnosti, a pak v podstatě apatická, manipulovatelná a pasivní většina, vyrušitelná z klidu jen změnami v materiálních podmínkách života. Toto nové strukturování společnosti nemá nijak omračující výsledky ve srovnání s hospodářsky, technologicky a obecně civilizační výkonností většiny západních společností. Ale slibuje aspoň totální změnu, převrat, řešení pro země, kde se po staletí nic nepohnulo, kde panují vývoje neschopné a zkamenělé sociální poměry, kde nevidět východisko z bídy, jak je tomu často v rozvojových zemích a vůbec v zemích, které zůstaly stranou, když byl odstartován rozvoj průmyslové civilizace. Všechny tyto země cítí instinktivně, že nemohou jít cestou západních společností, protože k tomu nemají předpoklady. Zůstává jim naděje na změnu po východním způsobu, který lze uplatnit všude, protože je jednoduchý, nebo se tak alespoň jeví.
V této základní struktuře jsou Východ a Západ skutečně odlišné. Východní Evropě by ovšem nemuselo vadit, že západní Evropa a Amerika je uspořádána jinak, a Západu by nemuselo vadit, že je Východ uspořádán jinak. Jenže to není tak jednoduché. Od samého začátku, od okamžiku, kdy tato odlišnost začala být trvající skutečností, cítí se obě strany ohroženy. V podstatě nevěří, že mohou existovat oba systémy vedle sebe. V ideologii Východu je konečně zakotveno přesvědčení o vítězství socialismu na celém světě. Na Západě se neví, jestli se má toto přesvědčení brát vážně a co je na něm pravdy. Zde už začíná pracovat ideologické zmatení jazyků. Zvláště americkou stranu jazyk sovětské ideologie znepokojuje, protože si není jistá, jak vážně má brát jeho frazeologii.
Když přijel na pohled dobromyslný Nikita Chruščov do Spojených států, přivítal ho skandál okolo jeho poznámky o pohřbení kapitalismu. Američané se ptali, zda je přijel pohřbít. Američané nemají za sebou ve svých dějinách žádné ideologické období a jsou proto naučení z praktických důvodů brát všechno doslova. Celá východní Evropa není ovšem zase schopna vydat nějaké oficiální prohlášení, které by nebylo zatíženo ideologií. Taková prohlášení předpokládají, že je nikdo nebude brát doslova a že každý ví, že je v nich obsaženo ideologické zkreslení, anebo i ideologická lež. Smyslem takových prohlášení není postihnout skutečnost, ale zařadit ji do systému, aby z něho netrčela jako cizí věc. Proto se například vyslání vojska s přesným vojenskopolitickým posláním zásadně interpretuje jako bratrská pomoc a žádá se, aby bylo jako takové přijato na celém světě.
A tu vznikají mnohá nedorozumění. Chruščov nepřijel do Ameriky pohřbít Američany, naopak přijel proto, že se chtěl podívat, jak to dělají američtí farmáři, že mají takové výnosy kukuřice; všechno se mu líbilo a nejraději by přenesl celou Ameriku do Ruska. Jenže to nemohl říct; nikdo si nemůže dovolit vyvolat na Východě ideologické zemětřesení, ani první muž ve státě. Chruščov spolu se všemi sovětskými občany už od dětství slýchával všechny ty fráze o konečném vítězství socialismu na celém světě, o dělnické třídě jako hrobaři kapitalismu, o neustálém zbídačování proletariátu na Západě, o nerozborné jednotě všech socialistických zemí atd. Celá desítiletí tyto fráze nikdo nezkoumal z hlediska jejich pravosti. Chruščov neměl v úmyslu pohřbít kapitalismus konkrétně, tak jako to nemají v úmyslu učinit ani jeho následovníci, protože by nevěděli, co si bez něho počít. Jim se líbí svět právě takový, jaký je, a nechtějí ho změnit, což lidé přesvědčeni o "sovětském imperialismu a sovětské snaze o ovládnutí světa" dost dobře nechápou. "Ovládnutí světa" je absurdní představa i pro mysli mocenské elity Východu. Sověti už vzhledem k jisté závaznosti marxismu uvažují jen v revolučních dimenzích. Věří ve změny, ale ve změny vnitřními silami, a pak jsou ochotni "trochu pomoci". Ale neopájejí se představou, že by američtí dělníci zaútočili na Bílý dům. Zcela jistě mají tolik smyslu pro realitu, aby nemysleli vážně na možnost vládnout Německé spolkové republice přes soudruha Miese.
Ne, svět je dobrý takový, jaký je. Existence Západu zpříjemňuje život na Východě. Součástí výsad mocenské elity ve všech východoevropských zemích je snadnost cesty na Západ, image elity se vylepšuje západním konzumním zbožím. S pohřbením kapitalismu by zaniklo všechno kouzlo moci na Východě, vyschly by prameny technologického pokroku, nákupu licencí, strojů, "know how" a vůbec většiny nosných ideí tohoto století. O energetické krizi by se Východ zřejmě dověděl, až by zhasla poslední žárovka, a důsledky znečistění by se začal zabývat až po vymření ryb.
To všechno se ovšem skrývá za ideologickou frazeologií sovětské strany, která si vynucuje frazeologii jiného druhu. V takové konfrontaci pak prohrává skutečnost, protože bitva se už neodehrává na zemi, ale v oblacích. A hlavně ztrácí se tak možnost skutečné domluvy, která by se opírala o společné hodnocení skutečnosti a přinášela úlevu od permanentní konfrontace.
* * *
Fakticky už od konce druhé světové války se oba systémy připravují na vojenskou konfrontaci. Na tuto přípravu byly vydány nepředstavitelné prostředky a nepředstavitelná energie. Za celou tuto dobu však ani jedna ani druhá strana nepřiznala přímé agresivní úmysly, neposlala ultimatum druhé straně a nepožádala o část protivníkova území. Obě strany vždy proklamovaly mírové úmysly a úmysly agresivní podsouvaly jen druhé straně. Kdyby se tedy obě strany vzaly vážně ve svých prohlášeních, bylo by dávno po odzbrojení. Nevzaly se vážně, protože si nerozumějí a protože některé skutky vzájemné konfrontace neodpovídaly řečem o míru.
Sovětský svaz vyšel z války vůči všem ostatním zemím územně nesmírně posilněný a ještě opásán satelitními zeměmi se spolehlivými prosovětskými vládami. Vše vypadalo tak, že u toho nezůstane a že se bude pokoušet získat ještě spolehlivější brnění. Sovětská frazeologie celosvětového zápasu o socialismus tomu nasvědčovala. To vyvolalo podezření především v Americe, a tak začala studená válka a celé závody v zbrojení. Zdálo se, že Stalin po způsobu ruských carů přičleňuje k Rusku jednu zemi za druhou. Přičemž se trochu zapomnělo na to, že Stalin si vzal jenom to, co mu západní velmoci darovaly. Stalin právě takto porozuměl všem ujednáním mezi velmocemi a není ani tak jeho chybou, že si západní velmoci myslely, že to nevezme tak doslova. Ale málokdo si všiml, že Stalin si nevzal to, co mu nedaly; nevzal si například Jugoslávii, i když asi velmi chtěl. Pochopil, že Jugoslávie není zralá pro vazalství a že má co dělat s lidem, který si vysvětluje nezávislost po svém způsobu a je ochoten pro to i bojovat. Sovětský svaz a jeho agresivita byly pojaty jako čistě vojenský a mocenský fakt a ignorovalo se celé sociální a ideologické pozadí tohoto faktu.
Stalin zemřel, Chruščovova éra byla vystřídána Brežněvovou érou, ale stále platila prvotní zhodnocení. Postupně byl v Evropě uznán status quo a tvrdá realita sovětského vlivu ve východní Evropě. Konfrontace se stávala stále více konfrontací v netradičním smyslu, konfrontací sociálních systémů a ideologií, kultur a způsobu života, vědy a techniky, životních hodnot a různého pojetí svobod. Polem konfrontace se stávaly jevy, pro které se vlastně v historii nikdy nebojovalo.
V poststalinské éře se Sovětský svaz soustředil plně především na obranu statu quo a všechny tak zvané agresivní kroky byly zvláštním druhem útočné obrany. Z vnějšího pohledu, z pohledu Západu se takové kroky přirozeně mohou jevit ve své konkrétní jevové podobě jako pokusy o agresi, ale nejsou jimi. Jen zevnitř je možné plně procítit ovzduší prosycené bdělostí a permanentním strachem z nějakého kiksu, z nepředvídatelné slabosti a laviny zlých událostí, jen zevnitř je možné vycítit za fasádou frazeologie o pevnosti, nerozobornosti a věčnosti plíživý strach z krize, z nespokojenosti, z vnitřního rozpadu, z hospodářské nedostatečnosti, ze zaostávání, ze všech těch jevů, které nejsou utajeny nikomu a které se denně připomínají jako signály neblahé budoucnosti. Odtud, z tohoto základního pocitu, který je společný celé mocenské elitě, vyplývá všechno to harašení zbraněmi, projevy siláctví, ideologie bdělosti a neustálé připravenosti.
Za posledních dvacet let nepřinesl ani jeden ze sovětských kroků, které zvedly hladinu napětí, Sovětskému svazu skutečný prospěch. Kuba se stala obrovskou přítěží sovětskému hospodářství, a také africké země s moskevskou orientací nijak nepřispívají k sovětskému blahobytu. Z invaze do Maďarska a do Československa měli Rusové jen abstraktní mocenský zisk. Sověti byli k takovým krokům "přinuceni" imperativem rovnováhy a statu quo, strachem z toho, aby se úzkostlivě udržovaná stabilita nevychýlila z rovnovážné polohy a nevyvolala sesuv vlastní půdy.
Může se zdát podivné, že právě po zkušenosti se sovětskou invazí v roce 1968 nepřičítám Sovětskému svazu agresivní úmysly. Zásah v Československu byl obranný, vyplýval z neschopnosti přijmout v dané chvíli výzvu, která z československého experimentu plynula pro celý systém a ohrožovala jeho existující podobu. Proto byla daná přednost vojenskému zákroku, který výzvu umrtvil v zárodku, aniž mohla dokázat svou životaschopnost. (Po desíti letech se všechno opakuje a celá výzva, jak ji nastolilo Československé jaro, stojí za dveřmi celého systému a žádná vojska ji nezaženou, protože je podmínkou přežití v drastické éře osmdesátých let. Zatím ji ideologie balí do starého papíru efektivity, kvality, vědy, techniky, čistých výkonů a všeho, co nejméně připomíná neuralgický bod v dějinách Východu, totiž rok 1968.) Jenže toto všechno je v sovětském pojetí "vnitřní záležitost" a na stav velké konfrontace by to nemělo mít vliv.
Mnohé principy socialistické ideologie byly tiše ponechány v zapomenutí, první socialistická země už dávno není tím spásným světlem, které svítí celé lidské pospolitosti na cestu do budoucnosti, a ví to o sobě. Nebyl však zapomenut princip obrany socialismu za každou cenu, který diktuje sebezáchovný pud. Vzhledem k mocenské struktuře v socialistických zemích není "obrana socialismu" okrasou na socialistické ideologii, ale je to smrtelně vážná věc. Ideologie obrany činí pochopitelnou sovětskou invazi do Afganistánu. Činí ji pochopitelnější než novinářská hyperbola, která interpretuje sovětský zásah v Afganistánu jako strategický výboj k Indickému oceánu ve stylu Alexandra Velikého.
Všechno začalo v dubnu 1978, a ne v prosinci 1979, vše začalo tehdy, kdy se dostala k moci Tárákího strana. Tehdy vznikla ona osudná internacionální vazba, jak ji vyznává sovětská ideologie. Je těžké chtít po sovětském vedení, aby odrazovalo někoho od revoluce. Revoluce vznikají i v tak beznadějných zemích, jakou je Afganistán. Možná zákonitě vznikají právě v takových zemích, podle statistik OSN nejchudších. Když se taková revoluce přihlásí k sovětskému vzoru, oživnou v sovětské ideologii sentimentální prvky a vznikne nárok na pomoc. Od začátku muselo být i Sovětskému svazu zřejmé, že revoluce v tak nezralé a zaostalé zemi se musí dostat do krize a že vznikne otázka, zda tuto revoluci zachránit, nebo odepsat. V takových situacích Sověty jednají s celou silou, i kdyby je to mělo stát ztrátu mezinárodní prestiže a ztrátu posledních zbytků věrohodnosti všech těch prohlášení o respektování nezávislosti, o posvátném zákazu nezasahování do vnitřních záležitostí jiných států atd.
V takových situacích se socialistická velmoc řídí zakořeněnými ideologickými principy, tak jako se zase v jiných záležitostech i kapitalistická velmoc řídí zakořeněnými principy. Jenže svět se zdráhá věřit ideologickým motivům sovětského jednání, domnívá se, že jsou jen kamufláží skutečných vojenskostrategických motivů. Nepochybně jsou mezi sovětskými maršály takoví, kteří vítají průvodní strategické aspekty takových rozhodnutí. Jen tyto aspekty by však nestačily k prosazení tak závažného rozhodnutí, které ohrozilo desítileté sovětské úsilí o uvolnění.
Sugestivní název knihy Daniela Bella - Konec ideologie - vyvolal v Americe a v západní Evropě přesvědčení, že ideologie je mrtvá. To je více nebo méně pravda, je mrtvá jako vyhaslá sopka, to podstatné už vyvřelo a jen sem tam se kouří z opuštěných kráterů. Ale sopka zůstala a kolem je plno ztvrdlé lávy. V konfrontaci dvou systémů tento konec ideologie nenastolil éru, v níž se budou všechny konflikty řešit na čistě pragmatickém základě. Konfrontace je více ideologicky zatížená než jiné oblasti života na této planetě.
* * *
Tato ideologická zatíženost není ryze sovětskou záležitostí. Na západní straně se projevují tytéž sklony k strnulému a prestižnímu chápání konfrontace. Západ odmítal po celá desetiletí brát do úvahy zřetelné sociální příčiny nesnází, které vybuchovaly na celém světě, a spokojoval se s ideologickým, a tedy jednoduchým vysvětlením, že za všechno mohou Rusové a komunisté. Přitom měli zvláště Američané mnohokrát příležitost ověřit si na vlastní zkušenosti, že ideologicky podmíněná netečnost k sociálním problémům je postavila v konfrontaci se Sovětským svazem do nevýhodného postavení. Extrapolace vlastních netypických dějinných zkušeností na ostatní sociální útvary ve světě vedla americkou politiku k podceňování ryze materiálních, a proto "marxistických" faktorů sociálního vývoje. Západ se dostával do zahraničně politických krizí z ryze sociálních příčin: v důsledku převratu se některé země změnily ze spojenců v zavilé nepřátele. Jakákoliv ideologická clona, nevyjímaje antikomunistickou, znesnadňuje pochopení pravých příčin dlouhotrvajících a neřešených sociálních konfliktů. Není nutné třídní pojetí sociálního antagonismu; pouhý antagonismus bohatých a chudých, privilegovaných a bezprávných, a třeba jen pozorování bezpříkladného sociálního sobectví prospívá v analýze takových konfliktů. V posledních desítiletích byly téměř všechny přesuny některých zemí do sféry sovětského vlivu spíše dílem západní netečnosti k sociálním problémům oněch zemí, než dílem sovětské podvratní činnosti. Takový byl především případ Kuby, kde byla revoluce úplně mimo dosah sovětské ideologie. Až mnohem později byla Kuba víceméně donucena přijmout sovětské pojetí internacionalismu, protože tak velel pud sebezáchovy. Kdyby Spojené státy nepohlížely na každou revoluci jako na zločin proti lidskosti a pomohly Castrovi překlenout první těžké kroky stabilizace, neměly by u svých břehů nepřátelskou zemi a stálo by je to možná jen desetinu toho, co už je stály vojenské výdaje na uklidnění tohoto neuralgického bodu konfrontace.
Každá ideologická předpojatost otupuje cit pro reálné hodnocení krizových jevů v našem světě. Ztěžuje včasné rozeznání sociální podmíněnosti nesnází, které pak vznikají v důsledku převratů a revolucí v zemích, které jsou v dosahu západního politického a hospodářského vlivu. Překvapení, pocity národní křivdy, zrazené náklonnosti a splácení dobrého zlým jsou potom průvodním jevem takových převratů. Jenže každý takový převrat zraje dlouho a upozorňuje na sebe dílčími projevy. Avšak Západ bývá probuzen z netečnosti až najednou, rázem, jak se to stalo v případě Iránu. Supervelmoc je napínána na skřipec a sebevědomí národa je zkoušeno. Jak málo stačí, aby se svět dostal z racionálně kontrolované rovnováhy! Jak málo stačí, aby se naplnila šílená utopická vize, že třeba jeden jediný člověk bude jednou schopen vydírat celé lidstvo!
Takto vniká do konfrontace dvou systémů stále více iracionálních prvků. Mrtvoly starých ideologií leží v cestě ke skutečnému uvolnění a k reálnému spočítání skutečných, především sociálních příčin konfrontace. Po takovém reálném součtu by se ukázalo, že není fakticky žádný osudový důvod ke vzájemnému zabíjení, což je koneckonců konečná fáze této konfrontace. Jde spíše o to, jak dosáhnout výhody na úkor druhého bez zabíjení. Jenže vše se děje tak, jako by zabíjení bylo přece jen jedinou možností, jak dosáhnout satisfakce ve všech oblastech konfrontace. Převaha v kultuře, ve vědě, ve svobodách, v technice, v spotřebe, v sociálním bezpečí, v cílevědomosti atd. se nepočítá, zde lze všechno oddiskutovat v ideologickém zatmění; odtud satisfakce jakoby nepramenila, pramení jen z převahy v prostředcích k zabíjení. Navíc neexistují v dnešním světě naprosto průkazné metody pro porovnání výsledků jednotlivých sociálních systémů. Vlastně metody jsou, ale ideologie je nepřijímá. Celý pes je zakopaný v tom, že z průkazné pravdy plyne jakoby nárok na moc, což je nebezpečné pro ty, jejichž moc spočívá na lži. Cesta přes ideologii k pravdě by vedla samozřejmě k míru. Moc spočívající na rozumu nemůže být agresivní. Jenže, jak se zdá, v současném světě je mnohem snadnější financovat zbrojení, než financovat rozum a pravdu, třebaže by financování rozumu bylo nekonečně snesitelnější pro daňové poplatníky zainteresovaných zemí. Rozum se samozřejmě nedá koupit, ale je možné financovat rozšíření prostoru pro jeho uplatnění. Mnohé konkrétní kroky uvolnění k tomu pomalu vedly. Jestliže budou odročeny, třeba už nikdy nebude na ně čas.
Konfrontace zašla tak daleko, že svět bez ní si už ani neumíme představit. Ideologické zastření konfrontace dosáhlo takového stupně, že lidé většinou ani nevědí, oč jde. Je dnes docela dobře myslitelná situace z Orwellova roku 1984: vede se válka, padají bomby, umírají vojáci a nikdo vlastně neví proč, dokonce se ani neví, kdo právě s kým bojuje, nebo se už dávno zapomnělo, proč se začalo bojovat. Ideologie odcizila naprosté většině lidí politiku a učinila z ní nebezpečné hobby profesionálů. Stejným způsobem odcizila lidem mír a válku.
Tento stav ještě zhoršila moderní bojová technika, která je schopna učinit ze zabíjení jen technickou dovednost vzdálenou natolik od přímého pohledu na krev, že nevstoupí ani do mravního hodnocení. Představa boje muže proti muži se z představ o válce pomalu vytrácí. V rámci této představy by se člověk mohl utěšit ještě nadějí, že v oné chvíli, kdy bude na konci éry konfrontace vydán rozkaz sovětským a americkým vojákům, aby se vzájemně pobili, nastane velké probuzení z ideologického zblbnutí a sovětští vojáci vymění své tanky za džínsy, Američané za vodku a půjdou domů. Jenže pravděpodobnější je, že jedni i druzí zemřou dříve, než si budou moci pohlédnout do očí.

In:
Šimečka, M.: Ztráta skutečnosti. In: Kusý, M. – Šimečka, M.: Veľký brat a veľká sestra. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2000, s. 180-192.