Jiřina Šiklová: Vzpomínka na Milana Šimečku

publikované v časopise Kritika & Kontext 3-4/1999

Za sklem knihovny v jídelně mám velkou černobílou fotku Milana Šimečky. Silné brýle na očích, pravou rozevřenou, trochu atypicky v saku a s kravatou. Proč ne, bylo to již po převratu, v září 1990, přesně čtyři dny před jeho smrtí. To ale nevěděl ani on, ani my. Diskutovalo se o národnostních otázkách a prvních signálech o množném rozdělení Československa. Milan byl z toho nešťasten. Přestože psal svoji habilitaci o utopiích, sám byl idealista a utopista a moc reálně na zemi nestál. Nechtěl nikdy dělat politiku a přesto ji - vlastně proti své vůli - dělal.

Scházeli jsme se občas na jeho chalupě v Cyrilově. Základ tvořila parta těch, co jsme kdysi byli společně ve vězení. Další se připojili. Milan dovedl sdružovat lidi, a na každém setkání si dokonce připravil jakýsi program, kladl nám otázky a my se museli k jeho otázkám vyjádřit. Tím rozpoutal diskusi. Pamatuji se na jednu z těch otázek, které skoro vždy opakoval. Představte si, že nastane svoboda a vy budete mít k dispozici tři minuty v rádiu nebo televizi. Co řeknete? Jste na to připraveni? Na svoji odpověď si již nevzpomínam, ale Milanovu si pamatuji. Za nejdůležitější považoval říci lidem, že za to, co zde se stalo se společností, s hospodářstvím, s morálkou lidí, nemohou jenom Rusové, tedy Sověti, ani jenom nomenklatura, ale především my sami, teda naše společnost, Češi a Slováci. Obával se, že lidé budou mít snahu vše svést na druhé, sami se stylizovat do role obětí. Předvídal, přestože nebyl prognostik, docela dobře.
Ludvík Vaculík v jedné takové Milanově anketě řekl, že by se napřed přesvědčil, že je to skutečně "life", tedy jasně necensurované vysílaní, a tedy, že již zde opravdu existuje svoboda. Pak by prý mikrofon přenechal někomu jiného, protože by to znamenalo, že censura byla zrušena, moc ÚV KSČ padla, a tak prý politiku mají dělat politici, a ne spisovatelé. Milan s tým ale nesouhlasil. Když jsme se všichni vyjádřili, měl pro nás Milan Šimečka ještě jednu odměnu. Tedy ne pro všechny, jenom pro ty, kdo dobrovolně umyli nádobí. Kdo nádobí uklidil, mohl se podívat na dlaždičky, jimiž byla pokryta stolička vedle dřezu, na kterou se nádobí pokládalo. A tam byla krásna dlaždička s portrétem J.V. Stalina a Klementa Gottwalda. Portréty jsme se potěšili.