Draze vykoupený optimismus

zo zbierky esejí Společenství strachu a jiné eseje (2003)

Esej o vzťahu intelektuálov k politickej moci.

Přijímám nedůvěřivě všechny předzvěsti konce, pamatuji si už na konec románu, konec divadla a konec filmu, žádný z těchto konců nebyl skutečným koncem, a lítost, kterou jsem pociťoval, když jsem o takových koncích četl, mě přešla. Nevěřím v konec kultury a nevěřím v konec intelektuálů (Bernard-Henri Lévy). Připouštím stav krize, to je něco, co máme v Evropě napořád, je to podle mého příznak pravé vzdělanosti, neustále si uvědomující své meze a tedy i stále schopné obnovy. Některé krizové jevy v kultuře jsou tak zjevné, že je ani nelze popírat, např. kretenizace masovými médii. Ve východní Evropě však máme za sebou zkušenost, která z nás činí opatrné optimisty.

Mluvíme sice o krizi intelektuálů, ale ani nás nenapadne mluvit o krizi intelektuálních výkonů. Naše století přineslo skutečně brilantních a převratných intelektuálních výkonů víc než celá předcházející éra lidstva. Intelektuálové, kteří zlepšují letadla, televizní techniku a léky, nepociťují krizi a také si nemohou stěžovat na málo uznání. Ti přemýšlivější z nich se ovšem s utajovanou pochybností ptají, zda si jejich skvělé mozky, prorážející nebeskou klenbu, všechno předem rozmyslely. Ne vždy, ne vždy, přiznávají skvělé mozky, a s hlubokou depresí, kterou poněkud zmírňují poníze a sláva, uklízejí trosky Černobylu a Challengeru.

Jistě, o krizi mluvíme jen tehdy, když vzpomeneme na ty generace intelektuálů, které zaplavovaly Evropu univerzálními filozofiemi, mesianistickými vizemi, recepty na štěstí a spravedlnost a netrpělivým nářkem nad tupostí lidstva, nad hladem, chaosem a neposlušností živých sociálních organizmů. Máme tedy na mysli ty intelektuály, kteří více či méně toužili po Univerzu, po hodnotách, o kterých mluví Julien Benda, po Pravdě, Spravedlnosti, Dobru... a také po hodnotách, o kterých Benda nemluví, po Rovnosti, Beztřídnosti, Revoluci... po tom všem smíchaném dohromady v krásných ideologických konfuzích našeho věku. Titíž intelektuálové pak hořce zkoumali konce, ke kterým je poblouznění ideologiemi dovedlo.

Všechny pocity marnosti, zklamání a zbytečnosti si intelektuálové odnesli z bezprostřední politické angažovanosti, z chutí mít podíl na moci a tedy konečně nejen svět vysvětlovat, ale ho také měnit. Dost knih, dost debat a filozofických cvičení! Není většího úkolu, než být přímo účasten na opravě světa! Splynout se vším Lidem, s Dělníky a Rolníky v přísném řádu a disciplíně velkého hnutí!

To byl hlavní zdroj krize a v ní dopadli nejhůře intelektuálové levého křídla, kteří za svou největší ctnost pokládali oddanost a přímo sebezničující služebnost revoluci, socialismu a komunismu. Jako svědkové válek, bídy, hladu, lidového zoufalství a třídní bezuzdnosti obětovali své klíčové hodnoty, především Pravdu, naději na lepší svět. Co všechno byli schopni v této víře udělat? Básníci propůjčili Stalinovi svatozář, vědci si vymýšleli a lhali, jako když tiskne. Ještě i v šedesátých letech obluzoval Marcuse německé studenty pohádkami o tom, že v Hanoi jsou malé lavičky proto, aby na nich milenci nebyli rušeni.

Jako student jsem intenzívně prožíval osudy těch levých intelektuálů, kteří, jak jsem se domníval, byli dobou uvrženi na mučidla rozhodování mezi Pravdou a novými démony oddanosti lidu a podřízenosti Straně. Nebylo vždy jasně vidět do tváře mučených a oni sami zadržovali vzdechy, ale cítit se to dalo. Rozbolavělé mozky byly zahnány do úzké mezery mezi nacismus a stalinismus a takto tísněni musely odpovídat na otázku: S kým jdete, mistři kultury? Skřipec, na který byli intelektuálové na Východě a na Západě natahováni, pracoval spolehlivě až do poloviny padesátých let. Dnes už těžko mohu posoudit, zda jsem ve svém věku měl dost představivosti, abych mohl procítit plně drama, které epocha levým intelektuálům napsala. Vím však, že když mi bylo dvacetpět, mučil jsem se zase já otázkou, zda byli všichni ti intelektuálové podvodníky a lháři. Necítil jsem ani pohrdání ani ošklivost, spíše lítost a také zvědavost nad tím, zda tohle všechno bude jednou vysvětleno. Jedno jsem věděl: ani za nic bych neměnil s těmi, kteří se museli rozhodovat v těsné uličce evropského osudu. Když Stalin uzavřel smlouvu s Hitlerem, bylo mi devět let a nikdo se mě neptal, co si o tom myslím. Dokonce i tehdy, když se v Praze popravovalo a já měl dvacet, nikdo po mně nechtěl, abych se k tomu veřejně vyjádřil. Unikl jsem o chlup.

O to dychtivěji jsem pátral po dílech a konfesích těch intelektuálů, kteří odolali a dali přednost pravdě i za cenu toho, že byli popliváni a že jim zde, na Východě, hrozila i smrt. V Československu si smrt takto počkala do začátku padesátých let na Záviše Kalandru, popraveného v roce 1950, který kdysi odhalil lež moskevských procesů, na Vladimíra Clementise, popraveného v roce 1952, který bol nešťastný z německo-sovětského paktu, na Karla Teigeho, který zůstal věrný avantgardě a který zemřel uštván nenávistnou kampaní v roce 1951. To všechno byli levičáci první hodiny, jejichž intelektuální poctivost byla silnější než ideologická oddanost. Tajně a se svízelemi jsem se seznamoval s prozřením těch, kteří měli více štěstí, s Koestlerem, Sperberem, Orwellem a jinými. S rozechvěním jsem sbíral kradmé informace o dramatických osudech ruských intelektuálů, Achmatovové, Mandelštama, Bulgakova, Pasternaka a jiných, kteří bránili intelektuální poctivost v nerovném zápase. Myslím přitom také na nerusy v Sovětském svazu, na Maďary, Poláky atd. Zdá se mi, že hlavní drama intelektuálů se odehrálo na Východě.

Nejsem proto schopen přijmout Bendův úsudek o selhání intelektuálů bez výhrad. Nepochybně byli mnozí fascinováni leskem a možnostmi moci, není však zas tolik příkladů, které by dosvědčovaly, že se k ní skutečně dostali. Lákadlo to však bylo velké. Jiří Gruša o tom píše ve svém Dopise susan (Sonntagové) (Rozmluvy 7, London):

„V každé generaci a na každém místě tohoto evropského kolbiště, vždy podle toho, kolik se nás urodilo, kladli jsme si jeden a týž úkol: pochopit, jak funguje moc, a vyrvat ji z rukou fušerů.“ Ve východní Evropě to však spíše vypadalo tak, že intelektuálové se uplatňovali převážně jen v úloze ohněstrůjců: ozářili strhujícími barvami vizi spravedlivého světa, ale k realizaci ideálu už většinou připuštěni nebyli. V první fázi jim bylo jakž takž dovoleno starat se třeba o nakrmení strádajících umělců, ale po prvotním chaosu byli rychle vystřídáni pilnými administrátory, autory krátkých a úderných idejí. A ohněstrůjce už pak jen čekala nekonečná řada zklamání. Stalin, který trpěl v intelektuálním ohledu zřetelně několika komplexy méněcennosti, likvidoval ruskou inteligenci trpělivě a systematicky. A tak tomu bylo ve východní Evropě později všude. Několik let po převzetí moci byly východoevropské režimy ještě schopny žít z původního intelektuálního ozáření, tato záře však brzy pohasla a její intelektuální zdroj degeneroval v byrokratickém objetí. Trvalo to zhruba do poloviny padesátých let.

Pak začala krize zřejmá, intelektuálové, kteří dali přednost oddanosti před pravdou, se vnitřně stravují svým selháním. Měří svou bezelstnost a někdy i hloupost. Avšak právě v té době sehrají ve východní Evropě svou nejdůležitější roli: odepřou postupně režimům ve východní Evropě mravní a intelektuální podporu! To se stalo v Sovětském svazu, kde po krátkém období nové důvěřivosti následovalo třicet let zjevného nebo tajného intelektuálního odporu k politicky, hospodářsky a mravně se rozkládající moci. Část intelektuálů v tomto období odešla do exilu, část se profilovala v otevřeném nesouhlasu a poslední část, přirozeně ta nejpočetnější, se pokoušela i za cenu vnitřní dezintegrace zachránit, co se ještě zachránit dalo, a čekala na Gorbačove (který ovšem nemusel přijít).

Ještě radikálněji odepřela intelektuální podporu režimu velká část polských intelektuálů po roce 1955 a stejně tomu bylo i v Maďarsku po revoluci v roce 1956. V Československu, pokojnějším a celkově hospodářsky úspěšnějším, intelektuálové také udržovali od režimu distanci již od poloviny padesátých let a pak jejich nejvýznamnější část zřetelně ovlivnila vývoj, který vedl k Pražskému jaru. Po invazi v roce 1968 zůstaly na straně režimu jen ubohé zbytky intelektuální elity, koupené za drahé peníze. Odepření intelektuálí podpory vytvořilo pak ve společnosti stav, který nemá obdoby ve středoevropské historii: dvacet let nadvlády vnitřne semknutého aparátu nad apatickou, odmítavou a krajně nevšímavou společností, dvacet let prohlubujícího se mravního a intelektuálního úpadku.

Řekl bych, že intelektuálové nesehráli ve východní Evropě nikdy tak významnou roli, jako v tomto období. Z bezmoci vytvořili moc, jen prostým odepřením mravní a intelektuální podpory přivedli bezduchou moc na pokraj vnitřního rozpadu. A tak tu dnes tato moc i stojí, zvláště v Československu, na prahu změn, bez jediné vlastní myšlenky, bez identity a bez spojení s národem.

Jen z toho hlediska a z hlediska této zkušenosti se mi jeví předpověď krize nebo dokonce konce intelektuálů jako předčasná. Selhání intelektuálů nebylo úplné a navíc přineslo i pozitivní katarzi. Ti, kteří dali přednost pravdě, a sem patří i mladší generace, vytvořili ve východní Evropě fait accompli, který nedovoluje vládnout dále starým způsobem. Tím přirozeně nechci říci, že odepření mravní a intelektuální podpory ze strany intelektuálů je jedinou příčinou daného stavu, jde o součást obecné krize systému. Dílem intelektuálů je jedinou příčinou daného stavu, jde o součást obecné krize systému. Dílem intelektuálů je však i artikulace těchto příčin a předložení východisek. Ty mají dnes povahu vynucených tahů, tak jako v šachové partii. Nemyslím, že intelektuálové ve východní Evropě trpí pocitem konce. Právě naopak, dostalo se jim potvrzení v úloze, která je jim nejvlastnější. Zbavili se obsese, která je kdysi vrhala bezbranné do náručí revolucí a ideologických vizí, a přestali se zabývat myšlenkou na vystřídání fušerů. Myslím, že se jim podařilo objevit spolehlivější místo v životě národů, místo, ze kterého je možné sunout společnost spolehlivěji ve směru starých evropských ideálů. Je to místo, jehož povahu nejlépe vysvětlují termíny Václava Havla referující o moci bezmocných.

Umím si představit, že na Západě se mohou šířit pocity krize intelektuálů tváří v tvář novým jevům světa. Vyzývavost těchto jevů cítíme i zde. Ve východní Evropě však dnes převládá intelektuální optimismus a já ho sdílím. Opírá se především o povahu zkušenosti, kterou máme za sebou a která vylučuje jakoukoliv další závrať z násilí jako nejrychlejšího prostředku k přestavbě světa ve smyslu evropského intelektuálního odkazu.

Leden 1988

 

In: Šimečka, M.: Společenství strachu a jiné eseje. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2003, s.139-142.