Americké kalhoty

zo zbierky esejí Společenství strachu a jiné eseje (2003)

Banálna príhoda z nakupovania v Tuzexe je podnetom na zamyslenie nad dejinami Ruska.

Když jsem se vrátil z Ruzyně domů, měl jsem do všech svých trojích kalhot malý zadek. Moje žena mě pozorovala s lítostivým úžasem a po několika dnech řekla, že bych si měl koupit nové kalhoty, abych nechodil jak hastroš. Pomyslel jsem si, že je lepší chodit po ulicích, lesích a loukách jak hastroš, než narazit v dobře padnoucích teplácích po pěti krocích vždy do železných dveří. Nahlas jsem však souhlasil. Rozhodl jsem se, že si koupím kalhoty a ne ledajaké, ale rovnou manšestráky v Tuzexu. Pohnul mě k tomu asi i stesk za starými časy, kdy  jsme ještě neměli rozvinutý socializmus ani vyspělý průmysl. Tehdy bylo manšestru dostatek, skoro všichni dospělí i děti, chodili v manšestrových kalhotech a muži dokonce nosili i manšestrová saka. Nikoho nenapadlo kupovat kalhoty v Tuzexu. Možná tehdy Tuzex ještě ani nebyl.

Letos však bylo v Tuzexu narváno a kolem džínů se tlačily desítky lidí. Americké kalhoty všech značek šly děsně na odbyt. A to se neptejte na cenu. Divil jsem se, jak se všichni vyznají v číslech, firmách, cenách, délkách a šířkách. Já se v takových konzumních situacích cítím nesvůj a tak jsem jen stál, díval se a naslouchal. Mladý muž chtěl džíny nóměr sórok pro strýčka Váňu a mladá dávka nóměr tricaťšest. Jiný mladý muž chtěl vědět, zda jsou kalhoty věrno amerikánskije a prodavačka řekla, že da. Ruština jí nedělala zřejmě žádné těžkosti.

Pozoroval jsem mladé sovětské lidí, jak se říká u nás v novinách, a viděl jsem, že jsou urostlí, zdraví, hezcí, sebevědomí a chtiví toho zboží na pultech, zhotoveného zřejmě v licenci v nějaké evropské odnoži amerického kapitálu. Možná byli ti mladí Rusové obyčejní skupinoví turisté, možná to byla komsomolská delegace, možná to byli budovatelé BAMu na výletě. Trpělivě vyčkávali před jedinou těsnou těsnou zkušební kabinou, a když vycházeli, zračilo se jim na tvářích štěstí. Vzpomněl jsem si, co všechno jsem už o těch amerických kalhotách slyšel. Už léta slýchávám účastníky našich zájezdů vyprávět o kšeftech, které se s těmi kalhotami v Rusku dají dělat. Vzpomněl jsem si na jednu krásnou povídku Valentína Rasputina o tom, do jakého neštěstí upadl jeden mladý muž na Sibiři, když ztratil od džínů knoflík. Vzpomněl jsem si na jeden sovětsky film, kde kriminalisté vlákali narušitele zákona do pasti jen tak, že mu slíbili naoko odprodat džínový komplet.

Prostě jsem si vzpomněl a najednou jsem uslyšel, jak se ze všech koutů té upocené prodejny s druhořadým západním zbožím zvedá jakýsi temný křik. Začalo to kolem mne hlučet a naříkat, znělo to, jako by se nesměle hlásil o slovo jakýsi obrovský milionový dav lidí. To, co jsem slyšel, byl křik dějin. Nic jiného to nemohlo být. Slyšel jsem řvát kruté a krvavé dějiny Ruska, slyšel jsem, jak naříkají nad svou zbytečností a dožadují se ztraceného smyslu. Úplně vzadu sípala revoluce a občanská válka, tři hladomory a ještě jedna válka. Fňukaly bezprizorné děti. Zaslechl jsem i výkřik Trockého, když dostal cepínem do hlavy. Ozvalo se tiché zaúpění ruské inteligence, se kterým se převrátila na záda. V minutě ticha bylo slyšet mlčení, se kterým šly na smrt oběti soudních procesů z třicátých, čtyřicátých a padesátých let. A pak zase naplnil tu blbou a nevětranou místnost neartikulovaný řev naděje, o které už dneska nikdo neví, co slibovala a čím se kojila.

Vyděšeně jsem se ohlížel a díval se po lidech, zda to taky slyší. Chtěl jsem vědět, jestli jen já jsem takový blázen? Byl jsem. Nikdo nic neslyšel. Ani ti mladí a sebevědomí Rusové nic neslyšeli. Neslyšeli ten křik, lomoz a nářek, ve kterém chtěl někdo ustavičně vědět, proč se jejich dědové vlastně tolik zabíjeli a čím to vlastně byli nemocní? Vždyť bez těch tragických a krvavých dějin mohli mít tí chlapci a dívky americké kalhoty mnohem snadněji a ve větším výběru. Ale to jim nepřišlo. Nikdo ty hlasy neslyšel. Komsomolská delegace platila pěknými čistými bony a odnášela si šťastně své americké kalhoty. Chlapci si v nich budou vykračovat po Moskvě možná stejně hrdě jako Vladimír Majakovskij ve své futuristické haleně.

A jen jsem si vzpomněl na Majakovského, už jsem zas slyšel nářek ruské literatury. Zaznívalo tu zbytečné varování Jevgenije Zamjatina, rozléhal se nevyléčitelný smutek Ivana Bunina a do toho promlouval Boris Pasternak v úloze doktora Živaga. Bulgakov se jen usmívá, protože on všechno věděl. Co vlastně věděl Ilja Erenburg? Je slyšet ránu z revolveru, to se zastřelil Fadějev, protože mu došlo všechno až pozdě. Přes všechen hluk je slyšet, jak se v lágru tiše modlí Ivan Denisovič. Některé hlasy se dožadovaly, aby se ten film hrál znova, ale už bez nich. Například ona Marjutka, která zastřelila zezadu svého jedenačtyřicátého bílého důstojníčka. Tyhle zapomenuté hlasy ruské literatury slyším i jinde, to je nemoc. Čtu třeba o sovětských nákupech amerického obilí a už slyším hlučet všechny sovětské romány o kolektivizaci. Hlavně Panfjorovovy Bruski, které jsem četl, když mi bylo šestnáct let a které mě získaly pro myšlenku kolektivizace. Asi proto, že jsme jako rodina, co paměť sahá, nevlastnili ani píď půdy.

Vím, že je rozumnější tenhle křik dějin neslyšet, anebo se aspoň tak tvářit. Nejlepší vůbec je o dějinách nic nevědět. Tihle kluci a holky, co nakoupili americké kalhoty, si žádné starosti dělat nemusejí. Ti svému světu rozumějí. To jen ty generace před nimi, které šly z utrpení do utrpení, hlučí, že už ničemu nerozumí. Někteří opovážlivci dokonce vykřikují, že byli obětováni pro nic za nic, že byli podvedeni a obelháni. Ano, i takové hlasy jsem slyšel v tom Tuzexu. A netýkalo se to jen těch amerických džínů, které těm komsomolcům přeju z celého srdce. Ty hlasy se chtěly hádat o dědictví celé jedné krvavé epochy. Ale nevím, sakra, proč se chtěly hádat se mnou? Jen proto, že jsem je slyšel?

Mnozí říkají, že svět se má posouvat realisticky, reálně a bez větších dějiných souvislostí. Že je to tak pro všechny lepší. Vždyť dějinám naslouchá jen velmi málolidí. Možná právě tento realizmus bez dějin vyřeší jejich neblahé dědictví. Zvítězí rozumné a obchodnické přístupy. Američtí poplatníci třeba nakoupí jednu raketu Pershing a za ušetřené peníze zakoupí jeden vlak džínů a pošlou ho do Moskvy. To by mě samotného zajímalo, co by se v takovém případě stalo? Hlasy dějin se sice nepřestanou ptát, ale nakonec ochraptí, vysílí se, umlknou a odumřou. Chce to jenom čas.

Nedávno jsem četl v upřimném, moudrém a tolerantním článku Andreje Siňavského o tom, jaké otázky si klade ruská exilová inteligence. Mezi jinými i otázku o tom, jaká budoucnost čeká její vlast. Rusko bude autoritativní, nacionální, liberální, doktrinální nebo nějaké jiné. Já o tom mohu soudit jen velmi málo, ale řekl bych, ale řekl bych, že je jisté, že to bude Rusko džínové, kazetovomagnetofónové, žigulákové, windsurfingové a tak dále. Nějaká ideologie se už pak k tomu najde.

Snad je možné na dějiny zapomenout. Zapomenout na literaturu a neptat se, co předcházelo dnešku. Prosté nevěnovat tomu křiku pozornost. Stačí zatřást hlavou a je ticho. Udělal jsem to tak i já toho dne v té dusné prodejně a pak už jsem se jen se zalíbením díval na chlapce a dívky z veliké země, kteří se zabalenými džíny pod paží vyšli do sluncem zalité rušné ulice, která se jak na potvoru v Bratislavě jmenuje po Maximovi Gorkém.

 

Červen 1982

Milan Šimečka

 

In: Listy, roč. XIII, č. 1, únor 1983, s. 14-15.

Šimečka, M.: Společenství strachu a jiné eseje. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2003, s. 25-27.