Ústup od ideálů

zo zbierky esejí Veľký brat a Veľká sestra (2000)

Nedělám si iluze o realizaci čistých ideálů. Historie je neobyčejně skoupá na pozitivní příklady takových realizací. Spíše naopak, přináší hojně příkladů o tom, jak se ideály při své realizaci v praxi zvrhly. Kdo tedy měl trochu ponětí o historii, nedělal si ani o realizaci socialistických ideálů velké iluze. Marxismus se bránil utopickým výkladům a ani ruská revoluce se příliš neunášela představami o rychlém uskutečnění socialistických a komunistických ideálů. Wells dost nepřesně nazval Lenina snílkem; Lenin byl mnohem více praktikem nové moci. Jeho elektrifikační sny jsou utopické jen ve své zjednodušenosti (elektrifikace plus sověty), skutečná elektrifikace jistě už dávno přesáhla Leninovy představy. Přes tuto poměrnou střízlivost nebylo možné zabránit tomu, aby se čisté ideály znovu a znovu nestávaly pro generace praktikujících socialistů měřítkem úspěšnosti velkého sociálního experimentu. A proto také nebylo možné zabránit tomu, aby celé generace neodcházely ze života s pocity deziluze, rezignace na možnost takové politické praxe, v níž by se skutečnost aspoň přibližně kryla s původním ideálem. Zbytnělá komunistická ideologie vznikla vlastně proto, aby tento rozpor dala do pořádku.
Svoboda byla pro socialismus čistým ideálem, ale od samého začátku byla její interpretace odlišná od osvícenského a individualistického pojetí. Tím, že marxismus přijal diktaturu jako jedinou možnou cestu k realizaci socialismu, musel označit takzvané buržoazní politické svobody za falešné a vymezit svobody pravé. Udělal to tak, že zbavil svobodu lidského rozměru a definoval ji kolektivisticky, abstraktně, jako svobodu žít bez vykořisťování, svobodu pro lid, dělnickou třídu, stoupence socialismu a nesvobodu pro všechny ostatní, kteří byli definováni ještě mlhavěji. Autentický marxismus, který se rozvíjel v sousedství evropského liberalismu, včlenil do svého pojetí svobody samozřejmě obecné požadavky politických svobod v té podobě, jak se tehdy v polovině devatenáctého století v Evropě vyskytovaly, ale nikdy vlastně neskrýval své pohrdání liberální fasádou vykořisťovatelských společností. Až do Říjnové revoluce a sovětské podoby diktatury proletariátu se šmahem věřilo, že socialismus si se svobodou už nějak poradí, že vyroste samovolně na základně nových sociálních vztahů a že tedy není nutné si s ní nějak lámat hlavu a hledat pro ni institucionální záruky.
Marxismus pohrdal formálními svobodami, hodlal nastolit konkrétní svobodu pro Marxův "rozvoj bytostných sil člověka". Realizace socialistického ideálu přinesla však právě to, čím marxismus dřívě pohrdal: ryze formální svobody. Jsou stále tytéž, papírové ústavy a propagandistické řeči, za kterými se skrývá totální etatistická manipulace, častá zvůle a nekontrolovatelný despotismus představitelů moci na všech stupních. Byly ovšem doby, kdy se socialismus za své nesvobody nestyděl, tzv. socialistickou demokracii chápal jako formu diktatury proletariátu, čímž bylo řečeno, že o žádnou demokracii vlastně nejde, ale že budoucnost vše napraví. V jistém smyslu to bylo poctivější. Od začátku šedesátých let však dostala ideologie za úlohu zabývat se ofenzívně svobodou. Za posledních dvacet let vybudovala ideologie monstrózní stavbu argumentů, podle níž je právě v reálném socialismu svoboda největší. Moci pracovat je svoboda, muset pracovat je také svoboda, ukájení materiálních potřeb je svoboda, jejich neukájení je také svoboda, všechno je vlastně svoboda, když se to děje v socialismu. Absolutní závislost na státě a jeho orgánech je svoboda, nesmět cestovat, kam by člověk chtěl, je také svoboda, volit jen státem schválené zástupce je také svoboda, svoboda je také v potlačení veřejného života, zákaz kritiky je svoboda a také cenzura je zárukou svobody, stejnou zárukou svobody je i dohlédací aktivita státní policie.
S určitou výhradou je možné označit tuto monstrózní výstavbu argumentů za největší výkon v dějinách ideologie. Nepamatuji se na žádný jiný tak čistý ideologický výkon, sociální skutečnost je pro tento výkon zcela nepotřebným a zatěžujícím břemenem, ideologie si už vystačí sama se sebou, s vlastními logickými i nelogickými konstrukcemi, s dialektikou jako poddajným nástrojem na fyzickou likvidaci faktů, přesvědčivost argumentů se nepočítá, jen když konečný součet sedí, když ze všech řešených příkladů nakonec vyjde, že největší svoboda je v reálném socialismu.
Tato ideologie svobody - nesvobody zničila možnosti o svobodě diskutovat, protože neuznává skutečnost, ale jen její ideologický výklad. Je naivní se domnívat, že by v takové situaci mohla někam vést diskuse o lidských právech a svobodách, která byla v dobré víře odstartována před Helsinkami a která se vede dodnes. Oběma stranám je jasné, oč jde, ta naše, socialistická strana nepřipustí, aby se přešlo na půdu sociální skutečnosti, zahalí se prostě do svého ideologického pláště, který má v každém rukávě tisíc argumentů z jiného světa, ze světa pouhých slov a dialektických konstrukcí. Dokud existuje ona monstrózní stavba a dokud existuje moc, jež ji dala zbudovat na svou obranu, je zbytečné vytvářet na světě iluze, že lidská řeč je nástrojem k rozšiřování tajemství přírody a společnosti a že lidský rozum je schopen poradit si s každou záhadou. A dnes vstupují do hry už i jiné ideologie, rodící se ve třetím světě, vycházející třeba z islámu nebo prosté rasové a geografické sounáležitosti, a nechovají se jinak než zkušená ideologie socialistická. Nemožnost diskusí o svobodě jen dokazuje, že se ztrátou skutečnosti ztratil reálný socialismus i smysl pro konkrétní prožití svobody. Starý ideál se přestěhoval ze života do novin a na jiná ideologická tržiště, kde se prodává za laciný peníz, protože až na výjimky už nikdo neví, co ta věc vlastně stojí.
Ideál rovnosti je mnohem jednodušší jak v interpretaci, tak i v realizaci. Do socialismu a komunismu se dostal z pradávných zřídel zlatého věku, z křesťanství, z lidových revolucí a selských válek, z Rousseaua a francouzské revoluce. Marx měl k idei rovnosti značnou nedůvěru, protože rovnost byla omamnou drogou "nevědeckých" utopií. Omezil se proto na polemiku s buržoazním pojetím rovnosti před zákonem a současně s ekonomickým výkladem rovnosti upozorňoval na naivitu utopických rovnostářských představ.
Avšak ideál rovnosti je nejméně teoretický ze všech socialistických ideálů, nemusel být vnášen do dělnického hnutí tak jako ostatní postuláty vědeckého socialismu. V agitaci pro socialismus hrála rovnost větší roli než ostatní sliby nového řádu. Rovnost je prostá a pochopitelná idea, zvláště v majetkové interpretaci: proč by měl mít někdo víc než já, mějme všichni stejně! Revoluce uskutečňovala rovnost v té nejjednodušší podobě, bohatým brala a chudým rozdávala, z půdy, majetku, šatů i sídel, ze všeho, co bylo předtím předmětem závisti a nářku nad nespravedlivým uspořádáním světa. To byla ta hlavní rovnost, chudé v revoluci nezajímalo, že sám pojem rovnosti má ještě jiné a složitější dimenze.
Ruská revoluce i revoluce ve východní Evropě nastolily na začátku skutečně symbolický nulový stav, komunistickou rovnost v chudobě. Chudoba se snáší docela dobře, když je všem společná, jen pohled na bohatství a přesycenost v sousedství chudoby a hladu je zřídlem revolučního vření. Psychologické kořeny revolucí byly snad vždy zřejmé, jen lidé neměli dost sil, aby se jim vyhli.
V Československu byl nastolen nulový stav rovnosti měnovou reformou 1953. Samozřejmě tato rovnost nebyla cílem oněch opatření, ty byly diktovány ekonomickou nutností. Ale reforma byla bez ohledu na záměry realizací rovnosti, která nějaký čas vydržela. Všichni jsme tehdy žili z ruky do úst, od jednoho platu k druhému a do jisté míry všichni stejně chudě jen s oficiálním příslibem příštího blahobytu. Nikdo nemohl mít auto a kdo už mohl pomyslet na stavbu domu? Postavení ve společnosti určovala spíše pracovní sláva než symboly majetku. Jenže o takovou rovnost fakticky nikdo nestojí, jen sektáři, snílci a fanatikové. Především však o ně nestáli noví držitelé moci. Ti chtěli sklízet plody svého nového postavení i v podobě materiální. A tak se rychle upustilo od rovnostářských ideálů.
Reálný socialismus je nerovná společnost, a to nejen ve smyslu nerovných práv, povinností, možností sociální aktivity atd., ale jistě i ve smyslu majetkovém. Reálný socialismus má své chudé a má své bohaté a ti druzí dokonce rádi ukazují symboly svého bohatství na odiv. Sociální závist je v této společnosti přítomná právě tak jako ve společnostech soukromokapitalistických.
Především držitelé moci a jejich chráněnci se stali hrobaři onoho starého socialistického ideálu rovnosti. Obklopili se výsadami, nezranitelností proti veřejnému hněvu, odznaky moci, dostupností nedostupného a současně sáhli dychtivě po nadřazenosti majetkové. Všichni z reálně socialistických občanů tuhle pohádku o vzestupu kádrů dobře znají a když hrabivost nějakých menších držitelů moci překročí rozumnou míru, píší o tom i noviny. To však na podstatě věci nic nemění, ideál rovnosti byl nahrazen ideálem blahobytu, nebo jak se skromněji říká ideálem vysoké životní úrovně. Je proto jaksi přirozené, že tohoto nového ideálu se chopili nejdříve právě nejzasloužilejší. Toto pravidlo však neplatí bez výjimky. Reálný socialismus poskytuje dost možností podílet se na realizaci nového ideálu šikovným podnikatelům bez podílu na moci. Djilasova formulace nové třídy tu neplatí ve smyslu přesné marxistické definice, ale platí plně v tom smyslu, v jakém vždy používali slovo "class" Angličané.
Přesto se však tato nová třída neustavila v elitu, její mravy nezjemněly a neprojevuje také žádné známky rafinovanosti v užívání svých výsad. Ve většině případů jen hrubě hromadí majetek tak jako kdysi zazobaní sedláci a maloměšťáčtí zbohatlíci. Není nepodobná těm bezradným vyznavačům ideálu blahobytu z řad prostého lidu, kteří postaví obrovský dům a pak dále žijí jenom v kuchyni. A už v druhé generaci se rozpadá pro nedostatek kultury. Nejde chválabohu o žádnou novou aristokracii, na jejíž degeneraci by bylo třeba čekat dvě stě let.
Oficiální ideologie výměnu ideálu rovnosti vlastně ani nezaznamenala, je plně v službách ideálu vysoké životní úrovně. Pokud se pamatuju, nikdy se nevedly v reálném socialismu ideologické spory o smysl rovnosti v reálném socialismu. Na druhé straně však nová moc udržuje instinktivně ve společnosti jistou nivelizaci a nevidí ráda neskromnost ani ve svých řadách. Dbá se například na to, aby si někdo nevydělal příliš mnoho, i kdyby jeho podíl na národním produktu byl nenahraditelný. Tím automaticky snižuje výkonnost národního hospodářství, ale podstupuje raději ji než riziko nespokojenosti a vření, vyvolaného pohledem na okázalý přepych menšiny. Proto také užívá svého vlastního přepychu v utajených sídlech a střežených objektech nejrůznějších krycích názvů.
Při všech pochybnostech, které vzbuzuje pohled na život nové třídy a všeobecnou lhostejnost ke starým socialistickým ideálům je reálně socialistická společnost nesrovnatelně rovnostářštější než západní společnost. I vila mocného funkcionáře je jen matným odleskem sídel moderní buržoazie a jeho životní styl slabým odvarem životního stylu smetánky západoevropské společnosti. I to je možná příčina jisté povrchní sociální stability reálného socialismu, který může vyrušit z klidu jen hlad, ale ne nenávist sytých z pohledu na přesycené. Oficiální ideologie okolo ideálu rovnosti jen paběrkuje. Vehementně rozmazává i neexistující úspěchy ve zvyšování životní úrovně a pak skromně vzlyká nad spouštěmi, které páchá všeobecný konzumní imperativ na lidských vztazích a na vztahu ke společné věci.
* * *
Nejhůře dopadl ve své reálně socialistické realizaci ideál "nového člověka". Socialističtí teoretikové nikdy dost nevěřili ve spásnost nového systému, jak se v praxi vytvořil v Sovětském svazu a jiných východoevropských zemích. Jeho úspěšnost podmiňovali vždy stvořením nového člověka. Přesně ve stylu utopií devatenáctého století. Přesně se nevědělo, jak dlouho bude takové stvoření trvat, ale předpokládalo se, že už druhá generace nezatížená přežitky minulosti a vychovaná v socialistické společnosti bude mít rysy onoho nového člověka. Nevím, která už vlastně generace vyrostla za socialismu, ale faktem je, že se v průměrných jedincích všech generací neprojevuje nic nového z hlediska základních lidských vlastností. Naopak, průměrní jedinci socialistické a kapitalistické společnosti, jak jsem měl možnost sám posoudit, jsou si až na maličkosti naprosto podobni.
V socialistické ideologii by mělo takové zjištění vyvolat šok, protože uvádí v pochybnost základní smysl přebudování celé společnosti. Ono zjištění by mělo vyvolat řetězovou reakci otázek: co se to vlastně stalo? Proč se prolilo tolik krve, když člověk zůstal stejný? Kde se udělala chyba? Měli snad pravdu ti, kteří říkali, že člověk je nezměnitelný? Znamená to, že i socialistickou společnost budou sužovat všechny staré lidské nectnosti jako je sobectví, hrabivost, pasivita, agresivita, hloupost, lenost? Co je to za výchova, když je bezmocná proti genetické osudovosti? Jak je možné, že nepotkáváme na každém kroku po tolika letech zanícené pracovníky, pravdomluvné umělce, obětavé a nesobecké funkcionáře, laskavé pomocníky ve všech lidských starostech, lidi odhodlané vzájemně si pomáhat, nenechat nikoho samotného?
Ideologie však není na to, aby zpochybňovala sama svá teoretická východiska, ale aby upevňovala malomyslné. Ideologie dostala příkaz, aby nového člověka prostě vyrobila a zalidnila jím stránky novin, časopisů a knih. Aby dokázala, že právě tento vymyšlený člověk je pro socialismus typický, a všechno ostatní, to skutečné, je jenom přežitkem minulosti. Tato fiktivní výroba nového člověka patří rovněž k velkým výkonům socialistické ideologie. Umění vyrobilo pod ideologickým tlakem tolik kladných hrdinů, že se tyto prototypy nového člověka staly terčem lidových vtipů. Dále pak ideologie zamlčela původní termíny vzniku nového člověka a prodloužila je do neurčita - netrpělivým říká: "adnu minútočku", hned to bude, ještě jednu generaci a nový člověk zalidní prostory východní Evropy. Ještě jedna přestavba školství, ještě jedna mobilizace výchovního systému a ještě jedno celonárodní školení. Jenže se ukazuje, že žádná reforma výchovného systému nepomáhá. Nový sovětský, socialistický či komunistický člověk je stále jen homunkulem ideologie, vyskytuje se jenom v novinách, ale na ulici ho nepotkáte, na ulici jsou jen normální lidé a reálně socialističtí politikové dobře vědí, že v denní politice mohou počítat jenom s normálními lidmi, kteří nabubřelé řeči o novém člověku poslouchají s neskrývanou skepsí.
V přímém rozporu s utopickým očekáváním se naopak množí negativní lidské typy vyrostlé přímo na půdě nového systému, korupčníci a hrabivci ve veřejných funkcích, drobní podnikavci a překupníci s nedostatkovým zbožím, lhostejní povaleči, kteří naplňují jen statistiky všeobecné zaměstnanosti, prospěcháři a pokrytci, kteří těží z fasádní politické angažovanosti, a pak nebývalé množství hlupáků, kterým projde kdejaká nehoráznost jen proto, že se manifestačně hlásí k podpoře oficiální moci. Apatie rozhlodala celý veřejný život, absence skutečných a pochopitelných společenských cílů změnila socialistického člověka v omezeného soukromníka, který skutečně angažovaně kultivuje jen svůj záhumenek a nehasí zásadně to, co ho nepálí. Destrukce vědomí o celonárodní pospolitosti, destrukce možností rozumového zapojení do smysluplné nadosobní aktivity plodí obecnou nervozitu, nechuť, lhostejnost, vzájemnou nevraživost, intoleranci a řadu soukromých krizí. Důsledkem těchto jevů je pak rozšířené pití po východním způsobu, těžká opilost umožňuje, aby se nový člověk cítil aspoň někdy člověkem.
Přirozeně se člověk i v reálném socialismu setkává s laskavostí, lidskou účastí, tolerancí, velkorysostí a všemi projevy ryzí lidskosti. Je však pravidlem, že se s těmito vlastnostmi setkáváme mimo oficiální společenskou strukturu, mezi lidmi, kteří si zázrakem uhájili nezávislost od všeobecného poddanství politického systému, v nejrůznějších paralelních strukturách a v malých společenstvích nebo aspoň ideově nedotknutých oficiální ideologií. Zde je také jedno vysvětlení pro přitažlivost takových společenství pro mladou generaci a pro všechny, kteří hledají východisko ze zmrtvělé a rozkládající se oficiální ideologie.
V tomto případě, v případě stěžejní naděje socialistické teorie na převýchovu člověka, se ideologie naprosto odvrátila od skutečnosti. Odmítla prostě tuto prohru zaregistrovat a celá desítiletí vytváří svět nových lidí sama bez ohledu na sociální skutečnost. Upadá sice do strašlivých vnitřních rozporů, ale pokračuje ve svém díle, snad v zoufalé naději, že se skutečnost jednou přece jen přiblíží k ideologické fikci. Na vysvětlení všech havárií s chováním člověka má jen jediné vysvětlení: přežitky minulosti, které se nyní táhnou už přes tři i více generací. Dokonce i takovou spoušť v uvědomění, kterou je nutné odstraňovat zásahem celých armád, vysvětluje působením dávno vyhynulých tříd a jejich třídním vědomím, jak tomu bylo v Československu. Těžko říci, že by tato falešná nadstavba sloužila přímo ke stabilizaci moci. Přispívá spíše k nesprávné orientaci, nahrazuje skutečnost iluzí, a tím i ohrožuje racionální řízení společnosti. I propagandistický účinek této iluze je pochybný. Existence ideologické verze o novém člověku je vysvětlitelná jen ze samé ideologie ze vzájemné vazby jednotlivých postulátů socialistického učení. Kdyby se přiznalo selhání v této otázce, vytvořila by se v ideologické stavbě nebezpečná mezera. Jen proto odmítá ideologie přiznat, že reálný socialismus nestvořil nového člověka podle abstraktního vzorce, ale že naopak přispěl k dosud neznámým pokřiveninám lidského charakteru.

In:
Šimečka, M.: Ztráta skutečnosti. In: Kusý, M. – Šimečka, M.: Veľký brat a veľká sestra. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2000, s. 165-172.

Nedělám si iluze o realizaci čistých ideálů. Historie je neobyčejně skoupá na pozitivní příklady takových realizací. Spíše naopak, přináší hojně příkladů o tom, jak se ideály při své realizaci v praxi zvrhly. Kdo tedy měl trochu ponětí o historii, nedělal si ani o realizaci socialistických ideálů velké iluze. Marxismus se bránil utopickým výkladům a ani ruská revoluce se příliš neunášela představami o rychlém uskutečnění socialistických a komunistických ideálů. Wells dost nepřesně nazval Lenina snílkem; Lenin byl mnohem více praktikem nové moci. Jeho elektrifikační sny jsou utopické jen ve své zjednodušenosti (elektrifikace plus sověty), skutečná elektrifikace jistě už dávno přesáhla Leninovy představy. Přes tuto poměrnou střízlivost nebylo možné zabránit tomu, aby se čisté ideály znovu a znovu nestávaly pro generace praktikujících socialistů měřítkem úspěšnosti velkého sociálního experimentu. A proto také nebylo možné zabránit tomu, aby celé generace neodcházely ze života s pocity deziluze, rezignace na možnost takové politické praxe, v níž by se skutečnost aspoň přibližně kryla s původním ideálem. Zbytnělá komunistická ideologie vznikla vlastně proto, aby tento rozpor dala do pořádku.

Svoboda byla pro socialismus čistým ideálem, ale od samého začátku byla její interpretace odlišná od osvícenského a individualistického pojetí. Tím, že marxismus přijal diktaturu jako jedinou možnou cestu k realizaci socialismu, musel označit takzvané buržoazní politické svobody za falešné a vymezit svobody pravé. Udělal to tak, že zbavil svobodu lidského rozměru a definoval ji kolektivisticky, abstraktně, jako svobodu žít bez vykořisťování, svobodu pro lid, dělnickou třídu, stoupence socialismu a nesvobodu pro všechny ostatní, kteří byli definováni ještě mlhavěji. Autentický marxismus, který se rozvíjel v sousedství evropského liberalismu, včlenil do svého pojetí svobody samozřejmě obecné požadavky politických svobod v té podobě, jak se tehdy v polovině devatenáctého století v Evropě vyskytovaly, ale nikdy vlastně neskrýval své pohrdání liberální fasádou vykořisťovatelských společností. Až do Říjnové revoluce a sovětské podoby diktatury proletariátu se šmahem věřilo, že socialismus si se svobodou už nějak poradí, že vyroste samovolně na základně nových sociálních vztahů a že tedy není nutné si s ní nějak lámat hlavu a hledat pro ni institucionální záruky.

    Marxismus pohrdal formálními svobodami, hodlal nastolit konkrétní svobodu pro Marxův "rozvoj bytostných sil člověka". Realizace socialistického ideálu přinesla však právě to, čím marxismus dřívě pohrdal: ryze formální svobody. Jsou stále tytéž, papírové ústavy a propagandistické řeči, za kterými se skrývá totální etatistická manipulace, častá zvůle a nekontrolovatelný despotismus představitelů moci na všech stupních. Byly ovšem doby, kdy se socialismus za své nesvobody nestyděl, tzv. socialistickou demokracii chápal jako formu diktatury proletariátu, čímž bylo řečeno, že o žádnou demokracii vlastně nejde, ale že budoucnost vše napraví. V jistém smyslu to bylo poctivější. Od začátku šedesátých let však dostala ideologie za úlohu zabývat se ofenzívně svobodou. Za posledních dvacet let vybudovala ideologie monstrózní stavbu argumentů, podle níž je právě v reálném socialismu svoboda největší. Moci pracovat je svoboda, muset pracovat je také svoboda, ukájení materiálních potřeb je svoboda, jejich neukájení je také svoboda, všechno je vlastně svoboda, když se to děje v socialismu. Absolutní závislost na státě a jeho orgánech je svoboda, nesmět cestovat, kam by člověk chtěl, je také svoboda, volit jen státem schválené zástupce je také svoboda, svoboda je také v potlačení veřejného života, zákaz kritiky je svoboda a také cenzura je zárukou svobody, stejnou zárukou svobody je i dohlédací aktivita státní policie.

    S určitou výhradou je možné označit tuto monstrózní výstavbu argumentů za největší výkon v dějinách ideologie. Nepamatuji se na žádný jiný tak čistý ideologický výkon, sociální skutečnost je pro tento výkon zcela nepotřebným a zatěžujícím břemenem, ideologie si už vystačí sama se sebou, s vlastními logickými i nelogickými konstrukcemi, s dialektikou jako poddajným nástrojem na fyzickou likvidaci faktů, přesvědčivost argumentů se nepočítá, jen když konečný součet sedí, když ze všech řešených příkladů nakonec vyjde, že největší svoboda je v reálném socialismu.

    Tato ideologie svobody - nesvobody zničila možnosti o svobodě diskutovat, protože neuznává skutečnost, ale jen její ideologický výklad. Je naivní se domnívat, že by v takové situaci mohla někam vést diskuse o lidských právech a svobodách, která byla v dobré víře odstartována před Helsinkami a která se vede dodnes. Oběma stranám je jasné, oč jde, ta naše, socialistická strana nepřipustí, aby se přešlo na půdu sociální skutečnosti, zahalí se prostě do svého ideologického pláště, který má v každém rukávě tisíc argumentů z jiného světa, ze světa pouhých slov a dialektických konstrukcí. Dokud existuje ona monstrózní stavba a dokud existuje moc, jež ji dala zbudovat na svou obranu, je zbytečné vytvářet na světě iluze, že lidská řeč je nástrojem k rozšiřování tajemství přírody a společnosti a že lidský rozum je schopen poradit si s každou záhadou. A dnes vstupují do hry už i jiné ideologie, rodící se ve třetím světě, vycházející třeba z islámu nebo prosté rasové a geografické sounáležitosti, a nechovají se jinak než zkušená ideologie socialistická. Nemožnost diskusí o svobodě jen dokazuje, že se ztrátou skutečnosti ztratil reálný socialismus i smysl pro konkrétní prožití svobody. Starý ideál se přestěhoval ze života do novin a na jiná ideologická tržiště, kde se prodává za laciný peníz, protože až na výjimky už nikdo neví, co ta věc vlastně stojí.

Ideál rovnosti je mnohem jednodušší jak v interpretaci, tak i v realizaci. Do socialismu a komunismu se dostal z pradávných zřídel zlatého věku, z křesťanství, z lidových revolucí a selských válek, z Rousseaua a francouzské revoluce. Marx měl k idei rovnosti značnou nedůvěru, protože rovnost byla omamnou drogou "nevědeckých" utopií. Omezil se proto na polemiku s buržoazním pojetím rovnosti před zákonem a současně s ekonomickým výkladem rovnosti upozorňoval na naivitu utopických rovnostářských představ.

    Avšak ideál rovnosti je nejméně teoretický ze všech socialistických ideálů, nemusel být vnášen do dělnického hnutí tak jako ostatní postuláty vědeckého socialismu. V agitaci pro socialismus hrála rovnost větší roli než ostatní sliby nového řádu. Rovnost je prostá a pochopitelná idea, zvláště v majetkové interpretaci: proč by měl mít někdo víc než já, mějme všichni stejně! Revoluce uskutečňovala rovnost v té nejjednodušší podobě, bohatým brala a chudým rozdávala, z půdy, majetku, šatů i sídel, ze všeho, co bylo předtím předmětem závisti a nářku nad nespravedlivým uspořádáním světa. To byla ta hlavní rovnost, chudé v revoluci nezajímalo, že sám pojem rovnosti má ještě jiné a složitější dimenze.

    Ruská revoluce i revoluce ve východní Evropě nastolily na začátku skutečně symbolický nulový stav, komunistickou rovnost v chudobě. Chudoba se snáší docela dobře, když je všem společná, jen pohled na bohatství a přesycenost v sousedství chudoby a hladu je zřídlem revolučního vření. Psychologické kořeny revolucí byly snad vždy zřejmé, jen lidé neměli dost sil, aby se jim vyhli.

V Československu byl nastolen nulový stav rovnosti měnovou reformou 1953. Samozřejmě tato rovnost nebyla cílem oněch opatření, ty byly diktovány ekonomickou nutností. Ale reforma byla bez ohledu na záměry realizací rovnosti, která nějaký čas vydržela. Všichni jsme tehdy žili z ruky do úst, od jednoho platu k druhému a do jisté míry všichni stejně chudě jen s oficiálním příslibem příštího blahobytu. Nikdo nemohl mít auto a kdo už mohl pomyslet na stavbu domu? Postavení ve společnosti určovala spíše pracovní sláva než symboly majetku. Jenže o takovou rovnost fakticky nikdo nestojí, jen sektáři, snílci a fanatikové. Především však o ně nestáli noví držitelé moci. Ti chtěli sklízet plody svého nového postavení i v podobě materiální. A tak se rychle upustilo od rovnostářských ideálů.

Reálný socialismus je nerovná společnost, a to nejen ve smyslu nerovných práv, povinností, možností sociální aktivity atd., ale jistě i ve smyslu majetkovém. Reálný socialismus má své chudé a má své bohaté a ti druzí dokonce rádi ukazují symboly svého bohatství na odiv. Sociální závist je v této společnosti přítomná právě tak jako ve společnostech soukromokapitalistických.

    Především držitelé moci a jejich chráněnci se stali hrobaři onoho starého socialistického ideálu rovnosti. Obklopili se výsadami, nezranitelností proti veřejnému hněvu, odznaky moci, dostupností nedostupného a současně sáhli dychtivě po nadřazenosti majetkové. Všichni z reálně socialistických občanů tuhle pohádku o vzestupu kádrů dobře znají a když hrabivost nějakých menších držitelů moci překročí rozumnou míru, píší o tom i noviny. To však na podstatě věci nic nemění, ideál rovnosti byl nahrazen ideálem blahobytu, nebo jak se skromněji říká ideálem vysoké životní úrovně. Je proto jaksi přirozené, že tohoto nového ideálu se chopili nejdříve právě nejzasloužilejší. Toto pravidlo však neplatí bez výjimky. Reálný socialismus poskytuje dost možností podílet se na realizaci nového ideálu šikovným podnikatelům bez podílu na moci. Djilasova formulace nové třídy tu neplatí ve smyslu přesné marxistické definice, ale platí plně v tom smyslu, v jakém vždy používali slovo "class" Angličané.

    Přesto se však tato nová třída neustavila v elitu, její mravy nezjemněly a neprojevuje také žádné známky rafinovanosti v užívání svých výsad. Ve většině případů jen hrubě hromadí majetek tak jako kdysi zazobaní sedláci a maloměšťáčtí zbohatlíci. Není nepodobná těm bezradným vyznavačům ideálu blahobytu z řad prostého lidu, kteří postaví obrovský dům a pak dále žijí jenom v kuchyni. A už v druhé generaci se rozpadá pro nedostatek kultury. Nejde chválabohu o žádnou novou aristokracii, na jejíž degeneraci by bylo třeba čekat dvě stě let.

    Oficiální ideologie výměnu ideálu rovnosti vlastně ani nezaznamenala, je plně v službách ideálu vysoké životní úrovně. Pokud se pamatuju, nikdy se nevedly v reálném socialismu ideologické spory o smysl rovnosti v reálném socialismu. Na druhé straně však nová moc udržuje instinktivně ve společnosti jistou nivelizaci a nevidí ráda neskromnost ani ve svých řadách. Dbá se například na to, aby si někdo nevydělal příliš mnoho, i kdyby jeho podíl na národním produktu byl nenahraditelný. Tím automaticky snižuje výkonnost národního hospodářství, ale podstupuje raději ji než riziko nespokojenosti a vření, vyvolaného pohledem na okázalý přepych menšiny. Proto také užívá svého vlastního přepychu v utajených sídlech a střežených objektech nejrůznějších krycích názvů.

Při všech pochybnostech, které vzbuzuje pohled na život nové třídy a všeobecnou lhostejnost ke starým socialistickým ideálům je reálně socialistická společnost nesrovnatelně rovnostářštější než západní společnost. I vila mocného funkcionáře je jen matným odleskem sídel moderní buržoazie a jeho životní styl slabým odvarem životního stylu smetánky západoevropské společnosti. I to je možná příčina jisté povrchní sociální stability reálného socialismu, který může vyrušit z klidu jen hlad, ale ne nenávist sytých z pohledu na přesycené. Oficiální ideologie okolo ideálu rovnosti jen paběrkuje. Vehementně rozmazává i neexistující úspěchy ve zvyšování životní úrovně a pak skromně vzlyká nad spouštěmi, které páchá všeobecný konzumní imperativ na lidských vztazích a na vztahu ke společné věci.

* * *

Nejhůře dopadl ve své reálně socialistické realizaci ideál "nového člověka". Socialističtí teoretikové nikdy dost nevěřili ve spásnost nového systému, jak se v praxi vytvořil v Sovětském svazu a jiných východoevropských zemích. Jeho úspěšnost podmiňovali vždy stvořením nového člověka. Přesně ve stylu utopií devatenáctého století. Přesně se nevědělo, jak dlouho bude takové stvoření trvat, ale předpokládalo se, že už druhá generace nezatížená přežitky minulosti a vychovaná v socialistické společnosti bude mít rysy onoho nového člověka. Nevím, která už vlastně generace vyrostla za socialismu, ale faktem je, že se v průměrných jedincích všech generací neprojevuje nic nového z hlediska základních lidských vlastností. Naopak, průměrní jedinci socialistické a kapitalistické společnosti, jak jsem měl možnost sám posoudit, jsou si až na maličkosti naprosto podobni.

    V socialistické ideologii by mělo takové zjištění vyvolat šok, protože uvádí v pochybnost základní smysl přebudování celé společnosti. Ono zjištění by mělo vyvolat řetězovou reakci otázek: co se to vlastně stalo? Proč se prolilo tolik krve, když člověk zůstal stejný? Kde se udělala chyba? Měli snad pravdu ti, kteří říkali, že člověk je nezměnitelný? Znamená to, že i socialistickou společnost budou sužovat všechny staré lidské nectnosti jako je sobectví, hrabivost, pasivita, agresivita, hloupost, lenost? Co je to za výchova, když je bezmocná proti genetické osudovosti? Jak je možné, že nepotkáváme na každém kroku po tolika letech zanícené pracovníky, pravdomluvné umělce, obětavé a nesobecké funkcionáře, laskavé pomocníky ve všech lidských starostech, lidi odhodlané vzájemně si pomáhat, nenechat nikoho samotného?

Ideologie však není na to, aby zpochybňovala sama svá teoretická východiska, ale aby upevňovala malomyslné. Ideologie dostala příkaz, aby nového člověka prostě vyrobila a zalidnila jím stránky novin, časopisů a knih. Aby dokázala, že právě tento vymyšlený člověk je pro socialismus typický, a všechno ostatní, to skutečné, je jenom přežitkem minulosti. Tato fiktivní výroba nového člověka patří rovněž k velkým výkonům socialistické ideologie. Umění vyrobilo pod ideologickým tlakem tolik kladných hrdinů, že se tyto prototypy nového člověka staly terčem lidových vtipů. Dále pak ideologie zamlčela původní termíny vzniku nového člověka a prodloužila je do neurčita - netrpělivým říká: "adnu minútočku", hned to bude, ještě jednu generaci a nový člověk zalidní prostory východní Evropy. Ještě jedna přestavba školství, ještě jedna mobilizace výchovního systému a ještě jedno celonárodní školení. Jenže se ukazuje, že žádná reforma výchovného systému nepomáhá. Nový sovětský, socialistický či komunistický člověk je stále jen homunkulem ideologie, vyskytuje se jenom v novinách, ale na ulici ho nepotkáte, na ulici jsou jen normální lidé a reálně socialističtí politikové dobře vědí, že v denní politice mohou počítat jenom s normálními lidmi, kteří nabubřelé řeči o novém člověku poslouchají s neskrývanou skepsí.

V přímém rozporu s utopickým očekáváním se naopak množí negativní lidské typy vyrostlé přímo na půdě nového systému, korupčníci a hrabivci ve veřejných funkcích, drobní podnikavci a překupníci s nedostatkovým zbožím, lhostejní povaleči, kteří naplňují jen statistiky všeobecné zaměstnanosti, prospěcháři a pokrytci, kteří těží z fasádní politické angažovanosti, a pak nebývalé množství hlupáků, kterým projde kdejaká nehoráznost jen proto, že se manifestačně hlásí k podpoře oficiální moci. Apatie rozhlodala celý veřejný život, absence skutečných a pochopitelných společenských cílů změnila socialistického člověka v omezeného soukromníka, který skutečně angažovaně kultivuje jen svůj záhumenek a nehasí zásadně to, co ho nepálí. Destrukce vědomí o celonárodní pospolitosti, destrukce možností rozumového zapojení do smysluplné nadosobní aktivity plodí obecnou nervozitu, nechuť, lhostejnost, vzájemnou nevraživost, intoleranci a řadu soukromých krizí. Důsledkem těchto jevů je pak rozšířené pití po východním způsobu, těžká opilost umožňuje, aby se nový člověk cítil aspoň někdy člověkem.

    Přirozeně se člověk i v reálném socialismu setkává s laskavostí, lidskou účastí, tolerancí, velkorysostí a všemi projevy ryzí lidskosti. Je však pravidlem, že se s těmito vlastnostmi setkáváme mimo oficiální společenskou strukturu, mezi lidmi, kteří si zázrakem uhájili nezávislost od všeobecného poddanství politického systému, v nejrůznějších paralelních strukturách a v malých společenstvích nebo aspoň ideově nedotknutých oficiální ideologií. Zde je také jedno vysvětlení pro přitažlivost takových společenství pro mladou generaci a pro všechny, kteří hledají východisko ze zmrtvělé a rozkládající se oficiální ideologie.

V tomto případě, v případě stěžejní naděje socialistické teorie na převýchovu člověka, se ideologie naprosto odvrátila od skutečnosti. Odmítla prostě tuto prohru zaregistrovat a celá desítiletí vytváří svět nových lidí sama bez ohledu na sociální skutečnost. Upadá sice do strašlivých vnitřních rozporů, ale pokračuje ve svém díle, snad v zoufalé naději, že se skutečnost jednou přece jen přiblíží k ideologické fikci. Na vysvětlení všech havárií s chováním člověka má jen jediné vysvětlení: přežitky minulosti, které se nyní táhnou už přes tři i více generací. Dokonce i takovou spoušť v uvědomění, kterou je nutné odstraňovat zásahem celých armád, vysvětluje působením dávno vyhynulých tříd a jejich třídním vědomím, jak tomu bylo v Československu. Těžko říci, že by tato falešná nadstavba sloužila přímo ke stabilizaci moci. Přispívá spíše k nesprávné orientaci, nahrazuje skutečnost iluzí, a tím i ohrožuje racionální řízení společnosti. I propagandistický účinek této iluze je pochybný. Existence ideologické verze o novém člověku je vysvětlitelná jen ze samé ideologie ze vzájemné vazby jednotlivých postulátů socialistického učení. Kdyby se přiznalo selhání v této otázce, vytvořila by se v ideologické stavbě nebezpečná mezera. Jen proto odmítá ideologie přiznat, že reálný socialismus nestvořil nového člověka podle abstraktního vzorce, ale že naopak přispěl k dosud neznámým pokřiveninám lidského charakteru.



In:

Šimečka, M.: Ztráta skutečnosti. In: Kusý, M. – Šimečka, M.: Veľký brat a veľká sestra. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2000, s. 165-172.